Že je člověk zvíře rozhodující se pudově, o tom tady píši s oblibou. Tyto pudy (nebo instinkty) nás motivují k našemu jednání pomocí příjemných a nepříjemných pocitů, aniž bychom nutně věděli, jaký bude výsledek našeho chování. Pokud ovšem víme, jaký ten výsledek, nebo spíše mezivýsledek bude (jestli nám bude příjemný nebo ne), samozřejmě naše jednání podle toho upravíme.

Zároveň platí, že příroda (tedy i my) volí cestu nejmenšího odporu, ekonomicky nejvýhodnější. Fyzici tomu říkají druhý termodynamický zákon, obchodníci zisk.

K tomu, abychom přežili a vychovali potomky potřebujeme zdroje. Musíme něco jíst, někde bydlet, něco si obléci a spoustu dalších věcí. A jako každý jiný živočich, i my se snažíme tyto zdroje získat. Jelikož ovšem platí bod číslo dvě, hledáme cestu, která bude (z pohledu konkrétního jedince) co nejsnazší. Posuzujeme, kolik toho získáme a co za to musíme obětovat. A protože jsme každý jiný, máme trochu jinak nastaveny instinkty, motivují nás naše pudy každého trochu jinak.

Pro většinu z nás je nepříjemné někomu škodit. Z evolučního hlediska je nevýhodné poškodit členy vlastní smečky a tak nás instinkty od takového jednání odrazují. Jenomže současně jsou členové naší vlastní smečky nejsnazším a nejlevnějším zdrojem toho, co potřebujeme. Ve výsledku se v nás přetahují dva instinkty. Jeden nás nabádá neuškodit vlastní smečce, druhý ušetřit vlastní energii a získat zdroje tím, že je seberu sousedovi. Podvědomě posuzujeme zisk a cenu. Pokud mne nikdo nechytí, je cenou jen můj špatný pocit, že jsem někomu uškodil. A zde se lidé od sebe liší – u některých jedinců je tento pocit slabší, než u jiných. Těmto jedincům říkáme zločinci, cena zaplacená za hodnoty, které krádeží získali, je malá a proto se jim krádež z jejich pohledu vyplatí. (Zde můžeme vysledovat ještě přechodový mezičlánek, lidi, kteří si krádež omlouvají tím, že okradený je bohatý a vlastně mu to neublížilo, snaží se tím snížit cenu zaplacenou za krádež, zahnat špatný pocit z toho, že někomu ublížili).

Malá odbočka: Když vidíme, jak se chovají lidé v případě různých katastrof, je zřejmé, že se zvyšující se potřebou zajistit si ubývající zdroje stoupá jejich ochota získat je i za cenu krádeže a v extrémních případech i vraždy. Je to způsobeno zvyšující se hodnotou toho, co získám, míra nepříjemného pocitu se nezvyšuje a v určitém okamžiku se mi takový způsob nabytí zdrojů vyplatí, hodnota toho, co získám je vyšší, než hodnota toho, co mne to bude stát. Zároveň platí, že v případě akutního nedostatku je sobecké jednání evolučně výhodné – pokud je potravy málo, ale pořád dost na to, aby přežili všichni členové smečky, je výhodnější se rozdělit, ale pokud je jí kritický nedostatek a jejím rovnoměrným rozdělením dosáhnu jen toho, hlady pomřou všichni, je výhodnější zachovat se sobecky, sebrat, co mohu a zajistit přežití sobě a svým dětem.

Ale zpět ke zločincům. Jak je uvedeno výše, jejich nepříjemný pocit z toho, že někomu uškodili je malý a proto nemají problém opatřit si majetek na úkor svého okolí. To je ovšem pro to okolí nevýhodné, nikomu se nelíbí pracně něco nabýt a pak o to přijít kvůli zlodějům. Snahou společnosti tedy je zloděje od jejich konání odradit. A dělá to pomocí trestů. Trest je ve skutečnosti dodatečnou cenou, kterou musí zloděj zaplatit za to, že něco ukradl. Pokud je trest (dodatečné penále) dostatečně vysoký, zaplatil více, než kolik krádeží získal a tedy tento způsob získávání zdrojů se stává nevýhodným. Trest nevede k tomu, že by se měnil člověk, to je velký omyl, šířící se zejména mezi naivními humanisty. Trest mění prostředí, ve kterém se zloděj rozhoduje, zdražuje krádež. Ale aby to fungovalo, musí být vysoká pravděpodobnost, že na zločince trest dopadne. Jestliže bude pravděpodobnost malá, řekněme ze sta zločinů bude potrestán jen jeden, vyhodnotí to lidské podvědomí jako přijatelné riziko a od zločinného jednání to lupiče neodradí, i kdyby byl možný trest jakkoli krutý. Naopak, jestliže bude pravděpodobnost trestu vysoká, ze sta zločinů jich bude potrestáno devadesát, musí potenciální zločinec trest automaticky zahrnout do ceny za své konání. Ke snižování zločinnosti nevede zpřísňování trestů, ale vysoká pravděpodobnost jejich použití.

A zde se dostáváme k další chybě, kterou naše společnost páchá. Nastavuje tresty podle toho, jak těžké připadají většinové společnosti, tedy těm poctivým. Poctivému člověku je nepříjemný už samotný pocit, že se zachoval špatně, když k tomu dodá například veřejné pokárání nebo dokonce ztrátu několika měsíců, které by strávil ve vězení, spolehlivě jej to odradí od jakékoliv nežádoucí činnosti. Jenomže lidé mají žebříčky hodnot nastaveny individuálně a existují takoví, kterým veřejné odsouzení a dokonce ani pobyt ve vězení nevadí. Berou to jako přijatelnou cenu za to, že mohou své potřeby uspokojit lacino, na úkor ostatních. Jestliže byl někdo odnětím svobody potrestán už vícekrát, je zřejmé, že pobyt ve vězení pro něj není trestem, který by ho od páchání zločinů odradil. Pokud ho chce společnost motivovat neškodit, musí zvolit trest podle jeho žebříčku hodnot, aby daný jedinec vyhodnotil cenu a dospěl k závěru, že se mu jeho chování nevyplatí. A nebo jej od zbytku společnosti izolovat už natrvalo. Když použitý trest nezafungoval už sedmkrát, je hloupost myslet si, že zafunguje na osmý pokus.

A nějaké laskavé přemlouvání a domlouvání nepomůže už vůbec, ledaže by přivodilo přemlouvanému zločinci takový záchvat smíchu, až by pukl. Je naprostým nesmyslem apelovat na špatné svědomí někoho, kdo touto funkcí nedisponuje. Je to stejné, jako domlouvat milovníkovi doutníků a přesvědčovat jej, aby nekouřil, protože doutníky smrdí. Jemu nesmrdí, použitá metoda míjí cíl o celé světelné roky.

Není pravdou, že lidé jsou od přirozenosti všichni dobří a pokud páchají zločiny, může za to společnost. Lidé jsou různí a někteří jsou přirozeně sobečtí a bezohlední. Nemůže za to společnost, mohou za to jejich geny. Jejich genetickou výbavu změnit nelze, ale lze změnit prostředí, ve kterém se rozhodují a lze je přimět, aby do svého uvažování zařadili cenu, kterou za sobecké a bezohledné jednání zaplatí. Nebudou z nich lepší lidé, ale nebudou tolik škodit. A o to přece jde, nebo ne?