3. září 1971 jsem nastoupil jako technik radiolokátoru na svou rotu v Moravské Nové Vsi, k 613. RTH neboli radiotechnické hlásce podřízené 61. radiotechnickému praporu v Brně a dále 2. divizi protivzdušné obrany státu neboli PVOS. Je tomu už 51 let, tak to snad mohu uvádět v plném, tehdy přísně tajném znění. Byl jsem čerstvý ženáč a zástupce velitele pro věci politické neboli politruk mjr. Judas, kterému jsem byl odpočátku sympatický a byl mi nakloněn, mne takřka okamžitě s příchodem ustanovil volebním propagandistou. Nutno k jeho cti říci, že motivem k tomu byla i možnost zúčastnit se několika školení v Brně a následně pochopitelně strávit také nějakou příjemnou chvíli se svojí mladou ženou.

Na jedno z těchto ve velkém stylu organizovaných školení na divizi přijel jako hlavní osoba plukovník z politického oddělení štábu 7. armády PVOS. V několika hodinách přednesl několik témat v podstatě „prvovoličům“, protože já jsem byl snad jediný, který tu trapnost měl již jednou za sebou. Když nám velmi podrobně vysvětloval organizační a technickou stránku provedení voleb, tak v okamžiku, kdy vysvětloval pojmy volební obvod a volební okrsek a jejich účel, se probral jeden postarší a podřimující domácí major a pronesl: Soudruhu plukovníku, dovolte mi abych to vysvětlil na domácím příkladě. Soudruzi, všichni jistě znáte kasárna v Židenicích. Tam jsou tři útvary: jsme tam my, je tam civilní obrana a Vojenská akademie. Tak aby bylo jasno, který z útvarů v soutěži lépe volil, tak jsou tam zřízeny tři volební okrsky!

To hlavní se ovšem začalo odehrávat ještě předtím. Někdy v druhém týdnu v září v pěkném slunečném dni babího léta kráčeli dva spojaři, vojíni Punťa Doležel a Zvedák Hevr do služby na vysílací středisko, které bylo asi dva kilometry v polích od vlastní jednotky s radiolokátorem. Snad si zobli nějakého zrníčka dozrávajících hroznů. Smůla byla ovšem v tom, že se jednalo o vinici tehdejšího předsedy MNV v Moravské Nové Vsi soudruha Pavla Vašíčka. Ten zmíněné vojáky dokázal obvinit z několikatisícové škody a v případě, že mu ji neuhradí, tak vyhrožoval postoupením případu vojenskému prokurátorovi. Zmínění vojáci tedy napsali rodičům, ti poslali peníze a zanedlouho se v jedné z místních hospod předseda chvástal, že už ty peníze má v kapse. Ovšem příslušné podání u vojenské prokuratury přesto provedl! Prokurátor to ovšem posoudil jako prkotinu a předal to ke kázeňskému vyřešení k veliteli útvaru. Ten opět ze stejného důvodu k veliteli jednotky a major řezník Lojza Pospíšil – dej mu pánbů věčnou slávu - po zjištění, že škoda byla uhrazena, věc hodil do koše. To ovšem soudruhu Vašíčkovi nestačilo a podal to ještě jednou. A ještě jednou proběhl výše zmíněný kolotoč se stejným výsledkem.

To už jsme to na naší nepočetné rotě věděli všichni, a tak začala doutnat iniciativa, že vojáci soudruha Vašíčka na kandidátce škrtnou. Na rotě proběhla předvolební schůze, na které hovořila snad nějaká dojička – kandidátka do Jihomoravského krajského národního výboru v Brně a byla doprovázena právě soudruhem Vašíčkem. Já sám jsem se této předvolební schůze nezúčastnil, protože jsem měl zrovna službu u radaru; za tepla jsem se ovšem dozvěděl, že soudruh Vašíček pouze dokázal dále přilít oleje do ohně. Jak už to obvykle bývá, tak se nic neutají, natož tyto politicky neúnosné nálady mezi mužstvem. Na velení tedy vypukl poplach.

Pak se přiblížil den voleb. Zákaz vycházek, starej nabídl MNV ozbrojenou stráž k místnímu národnímu výboru, která ovšem byla odmítnuta – rozpis služeb však již byl připraven. V předvečer volebního dne si vzal službu samotný politruk a po (skvělé) večeři začal provádět poslední volební agitaci. Hlavně nám kladl na srdce, aby některý z Maďarů proboha svatého nehodil do koše kandidátku do místního, okresního nebo krajského národního výboru, že by to byl nebetyčný průšvih. A potom vyzval výše zmíněné vojíny pytlačící na vinici páně předsedy, že chtějí pronést osobní vyznání. Jeden po druhém se tedy zvedli a zajíkavým hlasem nás vyzvali, že by byli neradi, kdyby někdo soudruha Vašíčka škrtl, oni že ho jako kandidáta NF na společné kandidátce národní fronty volit budou a tím že vyjádří podporu našemu společnému lepšímu příští. Korunu tomu všemu potom nasadil v závěrečném slově politruk. Sdělil nám, že se soudruhem Vašíčkem se v novém místním národním výboru nepočítá nadále pro předsednickou funkci a že bude pověřen vedením komise pro otázky cikánů (tehdá ještě nebylo nutno jako dnes důsledně používat slovo Romové). A když ho tedy zvolíme, tak ho vlastně potrestáme!

Ráno jsme se shromáždili v kinosále a pro zlepšení nálady jsme shlédli několik klasických grotesek. Potom dozorčí zapískal Nástup na volby a šedesátka vojáků, posílena jedním podplukovníkem, který byl delegován ze štábu útvaru a jeho šoférem vstoupila do volební místnosti zorganizované na pévéesce (pro nepamětníky politicko výchovná světnice). A teď ta hrůza: jeden voják si troufl jít za plentu a jeden voják soudruha Vašíčka přes všechno agitační úsilí škrtl! Ale nebyl to ten, co byl za plentou! Jak tedy z tohoto nebetyčného maléru ven? To už volal velitel útvaru a s vojenskou rázností se ozývalo z hlasitého telefonu na řídícím sále pro sledování vzdušné situace: Lahvice (to byl náš krycí název), je to sto na sto nebo to není sto na sto. Měl jsem obavy, že americký Phantom narušující státní hranici by nevyvolal takové zděšení. Byla tedy svolána volební komise. A čtyřmi hlasy vojáků z povolání proti třem hlasům vojáků základní služby rozhodla, že technika škrtu je nedokonalá a hlas je tedy platný.

Starej nás potom nechal svolat opět do kinosálu a sdělil jak se problém vyřešil. A aby ten nezodpovědný a neznámý voják potom nemohl vykládat, že to byl podvod, tak nechal inkriminovaný, poněkud už zmuchlaný volební lístek mezi námi kolovat. Popravdě řečeno, jméno Pavel Vašíček tam bylo zaškrtáno průpiskou tak důkladně, že z něho byly vidět jen ty dvě nožičky posledního písmene k. No nešť. Potom shromáždění ukončil smutně, že jsme sice volili sto na sto, ale v rámci útvaru jsme bohužel skončili beznadějně poslední. To pro naši vzornou rotu nebylo věru nejlepší vysvědčení.

Na závěr tedy zpět do současnosti: Politika je uměním možného nejen pro politiky samotné, ale v okamžiku voleb i pro voliče či odpovědného občana. Čekat na to, že budu volit až mi někdo naservíruje na stříbrném podnose ideální stranu či kandidáty, patří do říše naivních snů. Pokud toto není někdo ochoten pochopit, pak se není co divit, že jsme až donedávna měli v poslanecké sněmovně komunisty, potažmo že se tam stále dostávají zástupci lidu z obskurních stran a hnutí. Pánbůh zaplať, že už jsem kráčel k volební urně po roce 1989 k normálním volbám hodně vícekrát než pětkrát předtím k volební frašce. I dnes, kdy nejlepší volbou hlavy státu je zvolit generála, který představuje už něco zcela jiného než tehdejší armádní poměry v předešlém textu. Který během své služby potvrdil své kvality včetně toho, že přičichl k prachu a osvědčil svoji statečnost nejenom osobní, ale i velitelskou rozhodnost a to před nepřítelem v boji. A obecně vůbec volit je mi i po 33 letech stále svátkem. Na rozdíl od těch, kteří zapomínají, nevědí, nebo, což je ještě horší, nechtějí vědět.