Z pedagogické porady. Ředitel: "Dostali jsme jeden důležitý úkol. Od OV KSČ. Musíme vyslat některé žáky do Brna na výstavu. Musíme tak dětem presentovat úspěchy našeho socialistického průmyslu, našeho vyspělého hospodářství. Úspěchy, vlastně, úspěchy naší dělnické třídy, která v únoru 1948 zvítězila a porazila buržoasii. Zejména po osmašedesátém roce nemůžeme vynechat žádnou příležitost, abychom dětem nezdůraznili přednosti našeho socialistického zřízení."

Řekl jsem si, že jsme už zažili ledacos. Jistě. Takovou výstavu jako O zemi, kde zítra znamená již včera, už nic netrumfne. Tam musela celá škola. Povinně. I když tato národní pouť skončila fiaskem. Pro duchovní ubohost. Samy děti přišly na to, že se tam nebylo čemu poklonit.

V Brně děti alespoň uvidí pár našich čerstvě nalakovaných strojů. Z loňska. Sice omezeně, ale uvidí také něco ze zahraničí.

Ředitel ještě ani nedokončil nabídku s dotazem "kdo chce jet se třídou?" a ke mně se už naklonil kolega Rohovský: "Pojeď se mnou. Já se přihlásím. Potřebuji sehnat toaletní papír, korespondenční lístky. Tady, u nás je sháním já nevím jak dlouho. ... Třeba v Brně budou. ... Třeba v souvislostí s veletrhem. ... Byl tam i Štrougal."

Po poradě za mnou přišel do kabinetu a významně prohodil: "Tak, v naší socialistické vlasti nejsou k sehnání ani vložky, ani hajzlpapír a my spolu pojedeme do Brna a budeme provádět děti výstavou s gigantickými úspěchy tábora socialismu. ... A zdůrazňovat jim vítězství dělnické třídy."

Jeli jsme. Akce nebyla tak mnoho pod dohledem a v režii strany, jako výstava O zemi ... Jeli jsme každý se svou třídou. Sami. Stále jsem jaksi pochyboval, že skutečně maskujeme naši služební cestu a putujeme za toaletním papírem. Jaksi jsem se s tím nemohl srovnat. Na jedné straně ideologie strany a na straně druhé toaletní papír. Kolega mne z pochybností vyvedl. Na výstavišti dal dětem rozchod. Oznámil jim dobu a místo srazu po shlédnutí výstavy. Poučil je o bezpečnosti, ať nedělají binec a že nikdo nesmí chodit sám. Sdělil také dětem, že všichni máme nějaké úkoly: "Vy se musíte seznámit s úspěchy, já je znám na vlastní kůži, už třicet let, proto mi manželka dala úkoly speciální."

Já jsem zůstal chvíli s dětmi na výstavě, a jak se všichni rozprchnuli, šel jsem také do města. Kolegu jsem potkal až po poledni. Rudého vztekem a děsivě vulgárního. Především čelným politickým představitelům patřila nevybíravá slova: "Třiadvacet prodejen papíru a drogerií jsem navštívil a nemám nic. Gigantické úspěchy socialismu. Není dne, aby nám netroubili, jak se máme dobře. ... Já od rána lítám jak blb, abych sehnal základní věci a mám h... . Když vidím ty k... , jak žvaní a tleskají na sjezdech a v televizi, je mi na blití. Tady, v takovýchto situacích, se přesvědčuji o ideách komunismu. Jsou v p... ."

Šli jsme něco pojíst, a jak jsme tak seděli v restauraci, byl kolega nemluvný, přemýšlel. Všimnul jsem si, že byl vnitřně stále vzrušený. Gestikuloval si sám pro sebe. Byl stále rudý v tváři, oběd mu nikterak nechutnal. Dvakrát peskoval línou servírku. Asi přitom přemýšlel o tom, jak socialismus ještě jedenkrát vyzkouší. Asi chtěl vědět, zda je režim na tom skutečně tak, jak se mu to jevilo při pochůzkách obchody.

Obrátil se ke mně: "Teď, jak tady pojíme, uděláme experiment. Půjdeme do Sovětské knihy." A pokukoval z okna restaurace na velký, vyzývavý nápis prodejny zahraniční literatury. Proč toto, dozvěděl jsem se za chvíli. Šli jsme. Kolega Rohovský vstoupil suverénně do prodejny. Nebylo tam mnoho kupujících. Vyhlédl si tam jednu ze starších prodavaček a spustil: "Soudružko vedoucí, já bych měl na vás jedno speciální přání. ... Víte, potřeboval bych poslat Leninovy spisy do Afriky jednomu černochovi. Četl jsem v novinách, v Rudém právu, ... jak byl terorizovaný imperialisty a kolonizátory. ... Já předpokládám, že bude znát anglicky. ... Co myslíte? ... Chci trochu povzbudit jeho sebevědomí. Je mi jich tam líto, že ještě nemají komunistickou vládu. Chci, aby se jim tam konečně podařilo svrhnout tu vládu mocipánů a nastolit lidovědemokratické, komunistické zřízení. ... U nás jsou Leninovy spisy jistě nejčtenější, ... že?... To mi jistě můžete potvrdit."

Při řeči kolegy jsem se musel kousat do rtů. Musel jsem odstoupit od pultu. Prodavačka zjevně znejistěla, ale hned bylo na pultě několik druhů Leninových spisů v angličtině. Kolega se hryzal do rtů také, ale zůstal vážný. Prodavačka předstírala ochotu. Jistě si o nás myslela, co kdybychom byli nějací trhnutí.

Kolega pokračoval v nákupu Lenina: "Co myslíte, bude ten černý soudruh znát anglicky? ... Máte Lenina i v jiných jazycích? ... Máte s tím nějaké zkušenosti?"

"Ano, máme je v mnoha jazycích." Prodavačka začala nosit další spisy na pult. Celkem sedmdesát devět tlustých, zaprášených knih. V různých řečech. Samozřejmě ve všech rozšířených jazycích a také v arabštině, polštině, dokonce i portugalštině. Lenin tam byl čínsky i japonsky. Italsky i řecky. Dokonce i v hebrejštině. To zřejmě přivedlo kolegu v úžas. Když přinesla i řeč židovskou, kolega nevydržel a zastavil ji:

"Paní jste moc hodná, prosím vás, už toho sem více nenoste. Omluvte mne. Moc vás prosím, omluvte mne. Nic si nebudu brát. Ale jsme tu proto, že tady s kolegou od rána sháníme papír na záchod. Celý den. A nic jsme nesehnali."

Kolega se hluboce nadechnul a pokračoval: "Na tyto blufy je papíru dost. Já jsem to tušil. ... Já jsem tušil, že nás nechají raději shnít, jen když nad námi bude zářit rudá hvězda. Já jsem to tušil, ... a je to tak."

Stalo se v období hluboké normalizace. Měl jsem obavy z toho, aby nás z obchodu nenechali sledovat. Vystoupení kolegy bylo na kantora dost odvážné.

Při rozchodu s dětmi jim na ukončení zájezdu dal ještě rady: "Děkuji vám, že nebyl průšvih. Když o tom zájezdu budete psát slohovou úlohu, nezapomeňte v ní podtrhnout roli socialistického průmyslu. Rodičům vyřiďte, že toaletní papír není ani v Brně."

Podle skutečné události z doby normalizační zaznamenal pro cyklus Jedno sto způsobů, kterak buzerovati třídního učitele