Seděli jsme kolem dlouhého stolu, na němž se vršily stohy zažloutlých formulářů. Bylo nás několik, komise pověřená roztříděním části starého archívu naší fakulty, dokumentů z konce čtyřicátých a začátku padesátých let minulého století. Ty formuláře, datované snad rokem 1949, nepamatuji si jejich záhlaví, byly v zásadě hodnotící, prověřující. Měli jsme se pokusit, pokud dotyčný ještě žil, doručit mu po letech to, co se o něm tehdy napsalo a co nejednomu hluboce a často trvale poznamenalo život.

To v tom případě, když byla v patřičné rubrice věta „Nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení“ a pod ní tři podpisy. Kdysi jsem zde psal o dobových zkratkách. Nuže, tahle existovala v lidové mluvě jako „klapoklídez“. Nemít klapoklídez většinou znamenalo vyhazov z fakulty. Kdo tuhle větu tehdy napsal? Než odpovím, maně si vybavuji antický svět, řecké Moiry, v Římě to byly Parky: Klóthó začínala nit života, Lachesis ji předla, Atropos ji nakonec trhala. Byly to prý tři ošklivé stařeny. Podoba s antickým světem končí jen tou trojicí, a jednou z postav. Na fakultě to sice byly rovněž tři ženy, ale mladé, velmi mladé, a společně tvořily trojjedinou Atropos. Mnohem později mi někteří pamětníci přiznali, jaký strach tato trojice budila. Byla to pověstná „akční trojka“, jaké byly všude – a prosévaly. Nevím, kdo jmenoval tyto trojky, které měly odhalovat „nepřátelské živly“.

Znal jsem to i z dětství z domova. V mém raně školním věku vyhodili stejným způsobem v téže době otce z továrny, kde řadu let pracoval. Tentokrát se důvod našel snadno: „bílá kontrarevoluce“. Nikoho nezajímalo, že uprchl z Ruska po tak zvané Velké říjnové revoluci jako mladý chlapec, když žádný kontrarevolucionář rozhodně nebyl. Jen si zachraňoval život útěkem z Běloruska doslova válcovaného ozbrojenci všech stran, bojovníky rudými i bílými, stejně jako armádami, z nichž polská proslula neblaze. V otcově případě si dodnes pamatuji dvě jména, která jsem doma slyšel, mužská. Jméno třetího člena akční trojky jsem zapomněl. To je však jiné vyprávění.

Na fakultě to tedy byly tři mladé ženy, nevylučuji, že byly v té době snad ještě studentkami vyšších ročníků. Po necelých sedmi desetiletích, kdy už skoro všichni aktéři nejsou mezi námi, se jen obtížně shromažďují jednotlivé postřehy. S těmi třemi ženami jsem se však později setkával, už jako zaměstnanec. Začal jsem studovat deset let po osudných událostech a to málo jsem se o nich dozvídal až po dalších desetiletích. Ony tři ženy jsem tedy poznal osobně. Jen jsem opravdu velmi dlouho nevěděl o roli, kterou kdysi sehrály.

Z fragmentů teď vykresluji zlomky obrazu, nad nímž řada otázek zůstává. Nepíši tu odbornou historickou studii, ale jen vzpomínám v rámci toho, s čím jsem se setkal nebo co vyprávěli pamětníci, od nichž jsem to slyšel po letech. Nemluvili o tom rádi. Nemohu proto zasvěceně soudit, co ty mladé ženy přimělo, že některým svým kolegům těžce poznamenaly život. Něco si můžeme domyslet ze vzpomínek osobností, které se po letech přiznaly, že byly nadšenými svazáky, a že tehdy komunistické ideologii skutečně věřili. V padesátých letech to opravdu nebylo vzácné. Jiná otázka je, zda máme právo pro víru v něco zkazit život někomu, kdo v totéž nevěří. To se však táhne celými dějinami lidstva. U nás v té době pro takovou nevíru dokonce život brali.

Jako první jsem poznal jednu z těch žen už jako student. Kolega s ní měl výstup, když se vyjádřil nelichotivě o komunistech, což mělo dohru hrozící vyhazovem z fakulty. Byla to už šedesátá léta a spolužák na fakultě zůstal. Jen jsme se ubezpečili, že tato asistentka je nebezpečná, takže nezbývá než být před ní ve střehu. Podle všeho zůstala věřící, přesvědčenou komunistkou. Ovšem ke kariéře jí to nepomohlo, byla i nadále asistentkou, nepříliš výraznou jako vědkyně. Její následující osudy jsem už slyšel pouze zlomkovitě, když se provdala údajně za jakéhosi zahraničního revolucionáře, který se však nesměl vrátit do vlasti, takže s ním odcestovala kamsi na druhý konec světa. Výběr partnera nasvědčoval tomu, že jí její přesvědčení zůstalo. Děti snad neměli a tato žena nakonec zemřela zapomenuta, nevím kdy a nevím kde.

Druhou ženu z této trojice jsem potkával na chodbě, pracovala v laboratoři na stejném patře, ale nikdy jsme nepřekročili hranici pozdravu. Nevím, jaká byla, netuším, jaký měla vztah s kolegy, když přece ti starší museli znát její minulost. Neslyšel jsem, že by se později politicky angažovala, ale jist si tím nejsem. Nebyl jsem v komunistické straně, jejíž jednání se odehrávalo za zavřenými dveřmi, a něco z toho jsem se dozvídal jen občas od kolegů, kterým bylo trapné přede mnou mlčet. Tahle žena se nevdala a osud k ní byl krutý – zemřela poměrně mladá na zhoubnou nemoc. Také ona zůstala pouhou asistentkou, osobou snadno přehlédnutelnou. Obě ženy, o nichž jsem dosud vyprávěl, tak nedoznaly ze své někdejší činnosti žádný zřetelný prospěch, což je na vysoké škole třeba docentura. Ale také se zavřela hladina nad „akční trojkou“, protože zřejmě ani komunističtí soudruzi nechtěli rozviřovat vody. Dalo by se to vyjádřit klasickým úslovím, že mouřenín vykonal své dílo, mouřenín může jít. Dvě mouřenínky se, obrazně řečeno, rozplynuly v zapomnění.

Zbývá třetí žena, kterou jsem poznal nejvíc. Až po roce 1968, jako vyslovenou antikomunistku. Ani tehdy jsem ještě netušil, jakou předehru měla její kariéra docentky, k níž sluší dodat, že byla vědecky opravdu výtečná. Co předcházelo tomuto zdánlivému přerodu, opět nevím, ale v uvedeném roce vrátila stranickou legitimaci, což znamenalo konec možné kariéry. Na fakultě však zůstala. Jiní museli po takovém kroku odejít, přesněji bývali odejiti. Až později jsem se dozvěděl, že po roce 1968 opakovaně žádala o přijetí zpět do strany, ale marně. Bylo to stále někdejší přesvědčení? Asi ne. S odstupem dalších let se mi totiž začal vykreslovat alespoň trochu zřetelnější obraz charakterizující poválečnou dobu.

V náhodném rozhovoru s tehdy již starou paní z chudší venkovské rodiny jsem se z nějakého důvodu zmínil o vědkyni, kterou znám. Byla vdaná, ale občas psávala i svoje dívčí jméno a právě to jsem vyslovil. Stará paní ožila a začala vzpomínat na slečnu, kterou znala z téže vesnice jako dívku z bohaté rodiny, takže o nějakém kamarádství nemohlo být ani řeči. Možná hrál roli také věkový rozdíl, ale stavovský rozhodně. Ona rodina byla totiž bohatá, velmi majetní sedláci, takže v terminologii komunistů „kulaci“, skupina obyvatelstva, kterou bylo třeba vymýtit. Osudy řady takových rodin přece jen občas slýcháme, kdy konfiskace majetku byla vlastně to nejmenší. Často následovalo násilné vystěhování kamsi do rozvráceného pohraničí, v horších případech vězení nebo koncentrační tábor.

Čím prošla tato rodina, nevím, ale z toho, co dnes o té době víme, se dá tušit, že to nebylo snadné. Stáli před dilematem, jehož řešení bylo především v rukou komunistické organizace. K tomu měli doma nesporně nadanou dceru studující na univerzitě. Co se tehdy odehrálo? Můžeme jen odhadovat, podle vzorů, které osudy takových rodin poskytují. Nabízejí se dvě hlavní možnosti. Děvče samo nahlédlo, že jedinou cestou, jak zůstat na studiích, je přistoupit na nová pravidla, zapojit se co nejaktivněji do činnosti komunistů, a v tom byla „akční trojka“ nadějná. Jinou možností je, že jí sami komunisté naznačili, nebo rovnou řekli – buď budeš pracovat pro nás, nebo na škole končíš. Jistě, byla tu i možnost postavit se proti tomu, ale kolik takových bylo? Sáhněme do vlastního svědomí, co bychom dělali. I později jsem zažil, jak komunisté dokázali využít těch, kdo měli nějaké slabé místo, třeba ten „buržoazní“, zde „kulacký“ původ. Možnost, že by byla tato dívka přesvědčená komunistka, je méně než pravděpodobná.

Příběhy končí. Pokusil jsem se, v rámci toho, co zůstalo v paměti starších kolegů, a na základě náhodného rozhovoru, vykreslit několik desetiletí vývoje počínaje osudovým zvratem roku 1948. Záměrně jsem neuvedl jména. Dvě ze tří členek někdejší akční trojky už dávno nežijí, ale mohou tu být jejich příbuzní. Vědí, jakou minulostí jejich příbuzná prošla? Třetí z nich, která se vdala a měla syna, je postava složitá. Bylo by snadné odsoudit ji, ale když se odkrývají nánosy historie, obraz se komplikuje. Samozřejmě, že působení v „akční trojce“ se dá sotva omluvit. Poznamenala řadu mladých životů. Ale měla tato žena a její dvě kolegyně možnost odporovat? Chtěla jedna každá z nich? V době, která lámala i silné charaktery, a tohle byly mladé ženy. Ukazuje se celá podstata systému, který něco takového způsobil, podstata totalit, kdy se rozjede soukolí, z něhož se dá sotva vystoupit. Zvlášť, když se na svém počátku otáčí i pod šibenicemi, jako tomu bylo u nás.

Snad jen poslední otázka – jak se žilo těm ženám s vědomím vlastní minulosti? Vzpomněly si na své osudové podpisy na těch formulářích? A ta třetí, snad má vnoučata, dnes nejspíš dospělá. Vědí, jaké bylo mládí babičky?