Jsem už stařešina, v roce 1945 mi bylo pět let a chvála Bohu dožil jsem se lepších časů, než v jakých jsem vyrůstal po válce a pak dalších 40 let socialismu. Ne že by bylo dnes všechno ideální, ale mně se to zdá nesrovnatelně lepší než za mého dětství a mládí. Aby mi bylo rozuměno, nežil jsem ani tehdy špatně, vyučil jsem se řemeslu, slušně jsem vydělával, oženil jsem se, vychovali jsme s manželkou dceru a syna a dožili se vnoučat a zatím jedné pravnučky. Díky za to!

Vždycky mě bavil dějepis, historie, snažil jsem se pochopit, proč šel svět právě tak a ne jinak a co by měl malý člověk dělat, aby tyto cesty nějak napřímil lepším směrem. Samo sebou, že jsem nic velkého nevymyslel, to bych byl na nobelovku. Ale jednu radu pro mladší bych měl. Čtěte (moc doporučuju Dějiny 20. století od Paula Johnsona), snažte se vypěstovat si kritické myšlení, vždycky se ptejte, proč ten člověk, politik říká, co říká, a jestli to odpovídá vašim zkušenostem, vašemu vidění světa. A jestli sami nevíte, ptejte se lidí, ke kterým máte důvěru, rodičů, prarodičů, učitelů. Lidí, kterých si vážíte a kterým věříte. Nechci být za kazatele, tak něco k tomu výročí.

Sám si moc nepamatuju, ale něco vím z vyprávění lidí, kterým věřím, lidí pracovitých a slušných. Tak moje žena vzpomínala, jak několik dní po válce ve Štarnově u Olomouce, kde se narodila, jel místní sedlák - jméno mi vypadlo a žena nedávno zemřela - s párem pěkných koní, když tu se objevil sovětský vozka s vozem a párem malých, chlupatých koníků a začal na tom hospodáři vymáhat výměnu těchto koníčků. Tenkrát byli koně chloubou každého hospodáře, asi jako dnes nablýskané drahé auto. Ten sedláček se pochopitelně vzpíral, přece nevymění urostlé, statné koně v naleštěných postrojích za ubohá stepní zvířata. Jenže ten ruský vozataj měl pádný argument, samopal. Donutil ho koně vypřáhnout, zapřáhl je do svého vozíku, ujel s nimi a nechal mu své nedorostlé hebelky. Ten hospodář pak seděl na patníku a usedavě plakal. Měl malé děti, nemohl se nechat zastřelit. Dnes, kdy celá rodina truchlí za ztraceného pejska, si takovou ztrátu ani neumíme představit. Ten Rusáček se zřejmě domníval, že je v dobyté Germanii a na kořist má svaté právo.

Jiný podobný případ z další hanácké dědiny. Tam ruská vojačka sebrala panímámě, u které bydlela, peřiny. Hospodyně nelenila, běžela na štáb, tam si postěžovala nějaké důstojnici, ta nechala vojačky nastoupit a panímáma ji poznala. Nebyla zastřelena, zaplať Pámbu, ale ta oficírka vzala nahajku – to je karabáč na dobytek - a zmlátila zlodějku hlava nehlava. Kdyby si ten sedláček šel stěžovat na nějaký štáb, možná by dostal koně nazpět. Kdo ví? Rusky neuměl, netroufal si. Nechci soudit, uhlídat desetimilionovou armádu asi není lehké.

Dneska je problém socha maršála Koněva. Nikdy jsem nebyl v Normandii, nevím jestli tam je socha Eisenhowera nebo Patona, ale mají tam hřbitovy s tisíci křížů, za každého padlého vojáka jeden. To podle mě vyjadřuje více úcty, než honosná socha potentáta.

Dost to souvisí s vojenskou doktrínou. Americká armáda měla dostatek techniky, a proto šetřila s lidmi. Rusové jí tolik neměli a podlehli klamu „nas mnogo“. Dnes často vidíme v televizi záběry z dobývání „krvavé Omahy“, kde se pokazilo, co mohlo, a osmnáctiletí američtí kluci se topili pod tíhou výstroje v ledové vodě. Ty, kteří se dostali na břeh, pak kosily německé kulomety. Do mne většinu života vtloukali rudí propagandisti, že jen Rusové bojovali a přinášeli oběti. Přesto nezapomínám na ruské vojáčky od Volhy nebo Dněpru ani na nedospělé děti, které vyráběly tanky a děla za otřesných podmínek.

A ještě jeden poznatek. Střední Moravu také osvobozovaly jednotky rumunské, někteří prý ani neměli boty, jak jsem slyšel. Nikdy jsem ale neviděl, že by někde stál pomník rumunským padlým. Taky by si ho zasloužili! Když ale ty pomníky, stejně jako Koněvovi, stavěli hlavně hloupí normalizátoři po roce 1968, aby ukázali, jak jsou „pravověrní“.

Vzpomínám si také na všeobecnou nenávist ke všemu německému za to, co Němci způsobili. Ta se teď vytrácí, už jsou to tři generace a jsme nyní sedmnáctou spolkovou zemí, alespoň co se ekonomiky týká. Kdo by si to tenkrát pomyslel? Rozumně vedená ekonomika EHS i EU, na rozdíl od sovětského direktivního modelu, přinesla ovoce. Škoda, že nám Stalin zakázal zúčastnit se Marshallova plánu, byli jsme tenkrát v lepší pozici než NSR i Rakousko. Jenže Stalinovi nešlo o prosperitu, ten potřeboval „sanitární koridor“ okolo SSSR, kam dosadil takové patolízaly, jako byli Gottwald a Kopecký. Proto nemohl Patton do Prahy a na tři tisíce pražských povstalců to stálo život.

Na ruském myšlení se dodnes projevuje, že ta scestná marxistická ideologie tam působí už sto let, zatím co u nás to bylo let „jen“ čtyřicet. I tak moc! Rusové by zase chtěli získat zpátky vliv ve střední Evropě. V Polsku šance nemají, tam s nimi mají historické zkušenosti, tak to zkouší u nás a máme tu dost hlupáků i na nejvyšších postech, kteří by je zase uvítali. Bývalá východní velmoc ovšem nemá světu co nabídnout, ani v technologiích, ani v kulturních hodnotách. Rosatom a kosmický vývoj je výjimka související se zbrojením. Žijí z ropy a plynu, zisky z toho nalévají do zbrojních systémů, které jim přinášejí respekt. Když nás nemají rádi, tak ať se nás bojí, myslí si v Kremlu a primitivům se to líbí. Nedokážou pochopit, že bolševická politika se přežila a bývalé satelity neláká. Tak nám aspoň nadávají do fašistů. . .