aneb Podezřelá smrt Ivana Soeldnera

V šachu neexistuje žádný nový tah. Takhle to tvrdí šachisté, kterým nedělá žádné potíže chápat rozdíl mezi španělskou a sicilskou hrou a dalšími podobnými vynálezy. Každým tahem už někdo v dlouhých dějinách královské hry táhl, a co my dnes považujeme za nové tahy, říkají znalci, jsou pouze tahy, na které jsme za ta tisíciletí zapomněli.

Tohle mě napadlo, když jsem zhlédl nedávný český film o tzv. procesu s protistátním spikleneckým centrem vedeným Rudolfem Slánským.

Ano, ten film není z nejmladších, ale ke mně musel plavat předlouhé míle přes moře slané vody, a pak ještě putovat skoro celou šíří země javorového listí. To mě snad omlouvá.

Film uvádí hodně dramaticky podané sdělení, že v nějakém výrobním podniku, který je určen k zániku, našli krabice a v krabicích byly filmové a zvukové záznamy celého procesu.

Pak následují nejrůznější sestřihy a vyjádření dějepisců a já na to čučel u vytržení, kterým se překrásnou oklikou dostáváme ke zmínce o šachu.

Ivan Soeldner

Totiž: v roce 1968 našel vynikající český novinář, fotograf a filmař-dokumentarista Ivan Soeldner filmový záznam zmiňovaného procesu s oním protistátním centrem, poskládal to dohromady v ucelený dokument a (šlo o rok 1968) ten dokument pak přišel do kin.

Krátce po invazi Ivan Soeldner, mimochodem, bratranec Jiřího a Ondřeje Suchých, tragicky zahynul.

A já tvrdím dodnes, že byl zavražděn.

Bývalý redaktor týdeníku Mladý svět (a spoluzakladatel listu Student, a básník) Přemysl Veverka se protlačil do soudní síně, v níž probíhalo líčení proti řidiči, který čelním nárazem naletěl do Soeldnerova auta a způsobil mu smrtelná zranění.

Zpráva, kterou Veverka přinesl, byla děsná.

Řidic obřího náklaďáku, snad Tatry 111, seděl nějaký čas v hospodě, v níž popíjel jedno pivo za druhým, a účinek nápojů doplňoval panáky nějaké ohnivé vody. Potom se zvedl, usedl za volant, vyrazil a o několik minut později vletěl rovnou do vozidla, které řídil Ivan Soeldner.

Ještě děsnější byla Veverková zpráva o rozsudku, který soud vynesl nad tím vraždícím řidičem: s přihlédnutím k tomuto a s ohledem na tamto mu napařil zcela nejmenší možný trest, a kdo ví, kolik z toho si ten chlap odseděl a kolik mu započetli za sezení ve vyšetřovací vazbě.

Od té doby si jsem jist, že to byla vražda.

Také jsem se tenkrát hodně vyděsil. Sepsali jsme totiž s bývalým kolegou Rudolfem Křesťanem reportáž, která zabrala osm tiskových stran Mladého světa. Jmenovala se Udušení z oběšení (a k titulku bylo přidáno číslo této diagnózy, jak je určovaly lékařské předpisy). Byla to reportáž o trestu smrti.

V části, která se týkala trestů smrti udělovaných v politických procesech, výtvarník listu (snad to byl Jaroslav Weigel) použil kopií filmového pásu, které nám půjčil Ivan Soeldner. Na jedné straně byl pás s Rudolfem Slánským, s hlavou stále více svěšenou, na druhé pás se státním žalobcem Josefem Urválkem, od filmového okénka k filmovému okénku stále více málem hystericky třeštícímu (podoba s jeho křestním jmenovcem Goebbelsem byla neuvěřitelná).

Samozřejmě, že jsme v naší reportáží napsali, že jde o záběry ze Soeldnerova filmu. Takže, snad stejně samozřejmě, jsem se začal bát. Nikomu jsem od té doby svém strachu neříkal. Stejně by to tenkrát nikomu nepomohlo. To až teď, po tolika letech, kdy už to je víceméně jedno. Nakonec jsem se bál zbytečně, ale stejně: nikomu bych ta léta strachu nepřál.

Na závěr toho nového filmu, toho, který mě zavál do minula, přišlo překvapení, které opět potvrzuje, že šachisti se nepletou.

Na konci totiž tvůrci toho nového filmu sdělili, že jim nešlo o to, aby vyvolali v srdcích svých diváků jakýkoliv pocit lítosti nad osudy Rudolfa Slánského a jeho soudruhů. Nikoliv, řekli zmínění tvůrci, tihle soudruzi sami pomohli rozjet ony obávané mlýnské kameny, které nakonec rozmačkaly i je.

Tu jsem si vzpomněl na bývalého šéfa československých komunistů a hlavu státu Antonína Novotného, jemuž se přezdívalo „der schöne Tony“. Když překrásný Tonik zase jednou ohlašoval výsledky šetření jedné z těch několika komisí, které se měly konečně stranicky i právně závazně usnést, jak to tedy bylo doopravdy se Slánským a jeho soudruhy, řekl vlastně totéž: inu ale, jak si Slánský a jeho kamarádi ustlali, tak si i lehli.

A to byl okamžik, kdy mi došlo, že bych se, jakkoliv na postarší kolena, měl naučit hrát šachy.