Již třicet let uplynulo od tzv. sametové revoluce 1989, takže zavzpomínejme, pamětníci.

Doklad o udání z roku 1985

Dokument o pohovoru je zároveň i dokladem o udání. A ano, výroky, kvůli kterým jsem byl udán, a měl proto se mnou být na našem vědeckém pracovišti veden i kárný pohovor (viz níže), jsem skutečně pronesl. To zde dnes potvrzuji. Tehdejší předseda Komunistické strany Československa (KSČ) na mém pracovišti ÚTMŘ při VUT Brno, pověřený mne pokárat, mne ale překvapil. Před započetím našeho rozhovoru mne požádal, ať své výroky (naším ústavním vedením tehdy kriticky vnímané) raději popřu, že se mu ten můj případ nechce vyšetřovat. Když prý totiž to mnou vyřčené (a následně administrativní pracovnicí udané) sdělení popřu, bude to tak snadnější pro nás oba. Po krátké úvaze jsem souhlasil. Popřel jsem požadované a dodal jsem i jakési své (dnes určitě nepodstatné) zdůvodnění (viz text). Nejdůležitější jsou dnes autentické podpisy účastníků pod dokumentem, že k takové události skutečně došlo.

Jak a proč

Možná, že by čtenáře mohlo podrobněji zajímat, jak k tomu kárnému pohovoru (z dnešního pohledu samozřejmě ptákovině) vůbec došlo a co následovalo. Komu a proč mohlo vadit jakési obecné sdělení, navíc od bezvýznamného bezpartijního ústavního pracovníka?

Začněme takto: Ing. Slováček, v roce 1985 předseda KSČ na pracovišti ÚTMŘ, pracoval předtím jako major Československé lidové armády. Z nervozity a stresu se mu na vojně rozvinul žaludeční vřed, byl proto operován a následně odešel na „odpočinkové“ civilní pracoviště, tj. na náš slovutný Ústav teorie a metod řízení při VUT Brno (s počtem asi 20 zaměstnanců). Právě proto se bývalému majorovi nechtělo u nás na ÚTMŘ nikdy nic konfliktního řešit. Zdraví bylo pro majora přirozeně důležitější. Navíc moje kritické výroky ohledně ústavu ÚTMŘ byly totiž věcně nezpochybnitelné a major současně také věděl, že já (ač jen bezpartijní občan) bych svůj případ bez boje tehdy určitě nevzdal. Proč se zbytečně rozčilovat a škodit svému zdraví? Snadnější bylo ty mé výroky popřít, jakože se vlastně nic nestalo. Vyřešili jsme tedy problém diplomatickou dohodou. Úředně se tedy nic nestalo.

Lidé vyškrtnutí z KSČ po sovětské invazi v roce 1968, čili takzvaní osmašedesátníci, na mém (vědeckém) pracovišti byli hned druzí v pořadí důležitosti i četnosti. Jeden z nich, Olda, mi dělal skupináře, a proto je také jeho podpis uveden níže pod provedeným kárným pohovorem. S Oldou jsem neměl nikdy žádný konflikt. Pouze mi jednou zakázal používat ryze kapitalistický výraz „konkurence“ v našich výzkumných zprávách socialistického ekonomického výzkumu, tj. zprávách o vzájemném, harmonickém pracovním souznění a kolektivním uspokojování společenských potřeb. Žádná konkurence! Dva roky před listopadem 1989 se Olda pokoušel dostat zpět do KSČ, ale nevzali ho. To mu prý způsobilo vážnou újmu. Po listopadu 1989 mu proto na VUT Brno byla ihned udělena rehabilitační docentura. (Nebylo to nic neobvyklého. Například docentovi marxismu a následně členovi disidentské Charty 77 Karlu Křížovi tam tehdy byla udělena i rehabilitační profesura. Zařizoval to Saša – viz zmínku o něm níže.)

Naši osmašedesátníci na ÚTMŘ měli úředně vážný politický škraloup (to měli být ti politicky pomýlení, kteří způsobili invazi spojeneckých vojsk v srpnu 1968, a tím si po právu zasloužili své vyškrtnutí z KSČ). Nepomohlo jim ani to, že na počátku tzv. normalizace se stali zakládajícími členy tehdy obnovovaného Svazu československo-sovětského přátelství. A kvůli svému politickému škraloupu se (v období let 1968-1989) nikdo z nich nemohl stát ředitelem instituce, ale jen pracovně výkonným skupinářem. Osmašedesátníci žádného komunistu ve své funkci nemohli nahradit nebo dokonce přeskočit, nemohli se stát konkurenty, a proto byli osmašedesátníci komunisty k práci hojně všude využíváni. Nejen u nás na ÚTMŘ. Byla to tehdy kvalifikovaná, poměrně spolehlivá a přiměřeně levná pracovní síla.

V pořadí důležitosti na našem pracovišti ÚTMŘ se nacházeli: komunisté, osmašedesátníci (s titulem CSc.), pak zde byl bezpartijní rekreační docent (mimořádně rekreačně schopný) a teprve pak ostatní bezpartijní zaměstnanci, tj. včetně mne. Toto je prosté konstatování skutečnosti.

Využívání osmašedesátníků komunisty ve funkci skupinářů byla sice běžná praxe, ale nesmělo se o tom tehdy veřejně mluvit. Byli to přece úředně ti, kdo měli zavinit srpnovou invazi v roce 1968. A to byl právě důvod kárného rozhovoru se mnou. Nemluvit o tom! Hned zde dodám, že po roce 1989 se ty role využívaných a využívajících osob hbitě obrátily. Cenné svědectví by mohl podat například soudruh Šlouf, v době socialismu aktivní komunista, který se po politické změně v listopadu 1989 stal servilním služebníkem jednoho povýšeného osmašedesátníka. Prostě si vyměnili role. Musíme si přece vzájemně pomáhat, ne?

Rozhovor, udání a následky

V lednu 1985 jsem, z pohledu řízení, bezelstně zhodnotil naši situaci na pracovišti ÚTMŘ před naší bezpartijní administrativní pracovnicí Libuší a ta mne následně udala u naší ředitelky. A ředitelka přikázala, tehdy čerstvě příchozímu na ÚTMŘ, zdravotně rehabilitujícímu majorovi se mnou provést kárný rozhovor. Kárný pohovor se ale nekonal a z dohodnutého zápisu mělo vyplynout, že pracovnice Libuše byla nespolehlivý informační zdroj. Přesto jsem i po této události s Libuší vycházel docela dobře. Pouze jsem si vůči ní brzy nato neodpustil jeden praktický žert. Měl jsem totiž tehdy jít na svou poslední plastickou operaci mého rozbitého nosu. Poslední pokus. Uvažoval jsem takto: „A co když se ta operace mého nosu opět nepodaří?“ A moji zdravotní neschopenku měla přitom dostat k vyřízení právě Libuše, největší ústavní drbna. „Budou se mi pak posmívat, že jsem chtěl zkrásnět?“ Takže jsem před odchodem do nemocnice Libuši úspěšně namluvil, že mám pohlavní nadměr a jdu s ním dobrovolně na plastickou operaci.

Bohužel nemohu zde popsat, jak barvitě jsem Libuši líčil své i manželčiny fyzické problémy s mým údajným pohlavním nadměrem. Ten článek by mi zde totiž určitě neotiskli. Asi jsem to herecky zvládl tehdy dobře, že mi Libuše skutečně plně uvěřila a tu senzační zprávu, dle mého očekávání, po celém ústavu (a možná i celém VUT Brno) rozšířila.

Nicméně Libuše jako všechny ostatní administrativní dámy našeho ústavu nebyly svým vlivem zanedbatelné. Po listopadu 1989 totiž jednomyslně zvolily novým ředitelem ÚTMŘ sexuálně výkonného osmašedesátníka Sašu, čímž fakticky rozhodly i o směru výzkumu po listopadu 1989. Saša totiž po svém zvolení novým ředitelem zlomyslně na VUT Brno zabil možnou aplikaci významného českého výzkumu v novém oboru. Šlo přitom o výzkum, za který Švýcarsko autora toho originálního směru výzkumu (českého vědce) v 90. letech navrhovalo na Nobelovu cenu (zařizoval to pan Smidák). Jak k tomu zlomyslnému zabití perspektivního výzkumu došlo? Saša pravděpodobně sám objednal a také plně využil skandálně negativní oponentní posudek jednoho asertivního informatika (který pracoval v tom oboru asi tak o dvě výkonnostní patra níže). O tomto tématu jsem ale už psal dříve a snad napíši opět někdy jindy. Proč? Překvapivě, vývoj toho oboru je totiž stále i dnes (tj. po 30 letech) ještě v začátcích. Český vědec Nobelovu cenu už za svůj výzkum nedostane, ale uznán by ještě posmrtně jeho přínos mohl být. Dnes chci téma ukončit postřehem, že role administrativních pracovnic v ovlivňování českého výzkumu vůbec nebyla zanedbatelná. A není ani dnes. Nezapomínejte na to, až budete v demokratické volbě počítat hlasy ve své organizaci.

Připomenu jednu okolnost, že když po listopadu 1989, těsně před volbou nového ředitele ÚTMŘ, Kamil (slušný osmašedesátník) veřejně vytýkal proutníkovi Sašovi jeho morálně nezřízený život, Saša tehdy na obranu zareagoval otázkou: „A co bychom (tzn. my osmašedesátníci!) potom ze života jinak měli, Kamile?“ Tento argument byl přijat. Nejprve se zvedly ruce žen „pro“, pak se začaly přidávat ostatní - a Saša byl demokraticky zvolen novým ředitelem. Já jsem byl samozřejmě proti.

Poznámka

Sašova slabost pro ženy byla celoživotní. Prý hlavně kvůli ní byl dokonce i vyškrtnut z KSČ po roce 1968, nikoliv tedy kvůli jeho podpoře chybné Dubčekovy politiky. Nicméně po zbavení politické moci (tj. po Sašově vyškrtnutí z KSČ v politických prověrkách roku 1970) mělo být jeho sexuální dobrodružství tou jedinou zajímavou životní aktivitou, která Sašovi v Česku ještě zbyla. A tímto se Saša také obhajoval.

Odstavením od moci (vyškrtnutím nebo i vyloučením z KSČ) utrpěli všichni ambiciózní osmašedesátníci silné psychické trauma, které je různě celoživotně poznamenalo. Poznamenalo je různě, ale viditelně. Jeden z nich, i přes nápadnou viditelnost onoho životního traumatu, se stal i prezidentem ČR.

Závěr k udání a kárnému pohovoru

Výše v předloženém dobovém dokumentu (z ledna 1985) můžete názorně vidět, jak se za českého socialismu plýtvalo drahocenným časem tehdejších výzkumníků kvůli politickým ptákovinám. Tehdy bylo mnohem důležitější politické umlčování občanů a omezování tvůrčí iniciativy než technologická a ekonomická konkurenceschopnost země. A právě proto Česko dosáhlo významného úspěchu spíše jen v tom prvém.

Příloha

Marxistický dialektický rozpor

Výše v textu zmíněný Kamil byl sice slušný člověk, ale uměl také „plavat“ se svou neslušnou historickou dobou. Uvedu zde vzpomínku na rok 1979 na mém pracovišti ÚTMŘ (kam jsem nastoupil v říjnu 1978). Na oponentury našich „vědeckých“ prací chodili jen speciálně vybraní zástupci z moravských podniků. Jenže jednou (do naší situace patřičně zasvěcený) oponent onemocněl a místo něj přišel na naše „divadelní představení“ předem nepoučený pracovník z nějakého blízkého podniku. Vedoucí našeho dílčího výzkumného úkolu (Státního programu ekonomického výzkumu) Kamil prezentoval na té oponentuře svou oblíbenou tézi, že existuje rozpor mezi tím, co podnik vyrábí, a tím, jaké k tomu má strojní vybavení (tj. rozdíl/rozpor mezi výrobním programem a výrobním profilem).

Nepoučený oponent z podniku zareagoval na Kamilem přednesenou tézi kriticky. Položil nahlas otázku: „Co je to za blbost? Jak v tom může být rozpor?“ Chvíli nastalo v sále hluboké ticho. Vznik takové oponentní anomálie nikdo předem nepředvídal. Kamil (opakuji znovu, jinak slušný člověk) se po krátké chvilce zmatku vzchopil k brilantnímu protiútoku: „Ale toto je marxistický dialektický rozpor, a ten je přítomen vždy!“I po mnoha letech stále vidím před sebou těžce zarudlou tvář onoho oponenta z podniku. Zalapal po dechu, učinil pokus se postavit, ale pak jen těžce dosedl zpět na svou židli a definitivně zmlkl. Další oponování (proti marxismu-leninismu) by bylo tehdy jeho politickou a profesní sebevraždou.

Pamatuji si, jak jsem se po té oponentuře doma manželce pochválil, že díky úspěšně prezentovanému marxistickému dialektickému rozporu dostanu asi 300 Kčs prémie (za úspěšně obhájený výzkumný úkol) - což bylo asi 10 % k mému tehdejšímu platu, tj. 3 000 Kčs.

Závěrečná poznámka „poraženého“

Dnes žijeme již v dost odlišné době. Naštěstí a zatím. Nicméně odhaduji, že nebude dlouho trvat a nebudete si už moci přečíst autentické záznamy o naší minulosti. Algoritmy tzv. umělé inteligence jsou totiž již dnes schopny modifikovat text, obrázky i videozáznamy s takovou dokonalostí, že vy, lidé, nerozeznáte falzum od originálu. A oficiální historii přece vždy píší vítězové, nikoliv poražení.

Autor je CSd (celkem spokojený důchodce)