20. srpna 1968 jsem s domorodou kamarádkou Zorou navštívil v bratislavském kině Praha představení filmu Help. Všimněte si té kumulace náhodných veličin – čas, místo a název díla. Tehdy jsme si to ještě neuměli spojit, ale hned příští den to začalo. Měli jsme tehdy s rodiči (bylo mi třináct) namířeno na zbytek prázdnin k Balatonu, ale spřátelené hranice jsme už nepřekročili. I ti Madaři nám tehdy přišli pomoct a jediní na to měli právo – o dvanáct let dřív jsme pomáhali my jim... Takže jsem se vzbudil v okamžiku, kdy rádio říkalo „hlasy, které jste slyšeli před okamžikem, nebyly naše, ale hlasy z pirátské stanice Vltava“ a z Bratislavy se ozývala střelba... Nějak mi to všechno nešlo na rozum, ani to, když jsme pak se Zorou stáli frontu na mouku.

Tak jsme o tři dny později jeli zpátky. Po nějaké dálnici nebylo tehdy ještě ani potuchy a po státních silnicích jezdily také kolony spřátelených okupačních vojsk. Pomalu, bylo tedy nutné je předjíždět. Ale v protisměru také jezdila auta, kolony a nějaký ten tank. Takže jsme byli nuceni zařadit se do předjížděné kolony. A spřátelení okupanti na nás namířili své samopaly. Obával jsem se tehdy a obávám se i dnes, že nebyly zajištěné a že by byl stačil jediný hrbol...

Dopadlo to dobře, domů jsme dojeli, úspěšně jsem dokončil základní školu, dvě střední, jednu poddůstojnickou a nakonec i vysokou. Ve svém jediném záchvatu kariérismu jsem se stal také členem SSM. A nastoupil jsem do praxe. Do jednoho pracoviště Ćeskoslovenské akademie věd, které tehdy šéfoval otec dnešního pravicového europoslance Jana Z., shodou okolností Jiří. A hned jsem byl ve hledáčku. “Soudruhu,“ řekli mi, „jsi mladý, vzdělaný, perspektivní, měl bys být také angažovaný.“ A nabídli mi členství ve Svazu československo-sovětského přátelství. „Soudruzi,“ opáčil jsem tak trochu šimkovsko-grossmanovsky, „mám zásadně pozitivní vztah k sovětské a hlavně ruské kultuře, ale jsem členem SSM a Svazu českých divadelních ochotníků a obávám se, že by má eventuální činnost v SČSP byla jen formální.“ Hučeli dál a nezbylo mi než ocitovat historku ze státní silnice v osmašedesátém. „A na takovej kamarádšoft,“ dodal jsem ještě, „já, soudruzi, nevěřím.“ Tak mi dali pokoj.

I když se pak přidávala nějaká ta stovka, mně dali pokoj a já jsem pochopil, že člověk má držet hubu a krok, být členem a mít pokoj. Takže jsem pak střídal zaměstnání a mátl stopy, aby mi nikdo nic nenabízel. Až jsem se oženil, ale to už je jiná historie...