Kolegiu volených funkcionářů ÚV KSČM. Reakce na jejich prohlášení k odstranění památníku osvoboditele Prahy maršála Koněva uveřejněné pod titulkem Cynismus a ubohost v Haló novinách dne 14. dubna 2020.

V průběhu života se setkáváme s personami, které někdo označil jako velikány. Nebo jsou nám jinými jako velikáni představováni. Jsou jim stavěny sochy. Jejich životní dílo je vnucováno k poznávání při výuce dětem ve škole. Jsou představováni jako posvátní, bez chyb a maximálně dokonalí. Někdy jejich vychvalování médii se blíží orgiím. Vzpomeňme, Gottwald, Stalin, Husák, Hus a možná nejvíce stále věčně živý Uljanov.

Jsou jim tesány sochy. Ty jsou odhalovány na čestných a frekventovaných místech. Ustane-li vnucená i vynucená servilita, jsou sochy zase odstraňovány či dokonce odstřelovány, místo toho, aby jako memento doby na místě setrvaly dále a k nim připojeno vysvětlení, v kterém by třeba stálo, kolika vražd se dřívější slavený dopustil na nevinných lidech.

Původně jsem chtěl následující řádky předložit jiným novinám dříve a při význačném masarykovském jubileu. Týkají se odstranění jeho sochy. Ponurou vzpomínku jsem zamítl s tím, že se k ní vrátím později. Nyní.

Po absolvování školy jsem nastoupil na první učitelské místo na umístěnku do pohraničí. To se tehdy tak dělo. Školní budovu na počátku třicátých let si Němci postavili pro sebe. V městě jich bylo asi osmdesát procent. Postavili ji důkladně. Prostorné učebny situované tak, aby výuka nebyla rušena protivným zimním sluncem. Prostorné chodby. Dostatek kabinetů. Tělocvična, hřiště. Zkrátka předběhli svým počinem dobu. Kromě technického suterénu měla škola tři podlaží. A před školu si postavili i sochu Masaryka.

Děti sedíce v lavicích mohly z jedné přízemní učebny horní část sochy, která zázračným způsobem přečkala i Hitlera, i Gottwalda, pozorovat. Až do onoho kritického okamžiku na počátku šedesátých let.

Při vyučování matematice jsem zjistil mimořádnou nepozornost dětí. Jejich pozornost byla věnována více dění ven před školou. Pohled ven jsem mne spojil se studentským zájmem. Když jsem se zakoukal ven, jako na povel se děti seskupily u oken.

K vidění bylo. K soše přijel autojeřáb. Vedle stálo nákladní auto. Dělníci, jak asi měli nařízené, ovinuli kolem krku presidenta Osvoboditele lano. Jeřáb trhnul a socha se rázem houpala ve vzduchu. Naložili ji na přistavené auto. Nevím, z čího popudu měli na korbě ustláno slámou. Jsem z vesnice a vím, že takto se odvážela uhynulá hospodářská zvířata.

Nikdo z kolemjdoucích si tohoto divadla nepovšiml. „Poslední poctu“ osobnosti představované sochou věnovali akorát předseda městských komunistů s ředitelem naší školy, dříve tělocvikářem. Celou akci pozorovali. Když však ředitel zjistil, že akt je sledován i dětmi, náhle se odpoutal od komunisty a vběhl do školy. Nezkušenost mi tehdy neumožnila vyhodnotit stav. V klidu jsme pozorovali dění ven dále. Náhle se rozletěly dveře od učebny a v nich se zjevil ředitel: „Na místa!“ Tak zavelel dětem a ke mně: „Soudruhu, jak to, že se nevěnuješ výuce!? Po vyučování se zastav v ředitelně!“ To vše s bolševickým taktem. Když se dveře učebny zaklaply, jeden student prohodil: „Pane profesore, průšvih.“

A tak jsem se ocitl před komisí, která překypovala laskavostí: „Udělujeme ti napomenutí pro porušení nařízení o nenarušování vyučování, zveřejněného ve Věstníku ….“ Vyučování jsem prý narušil tím, že jsem se po dobu pěti minut nevěnoval výuce a nechal děti účastnit se oné trapné události. Laskavost jsem viděl v tom, že mi oznámili: „Tentokrát to v tvém kádrovém materiálu zaznamenáno nebude. Zohledňujeme tvoji nezkušenost.“

Tolik benevolence jsem si snad ani nezasloužil. Kádrovali mne soudruzi, kteří sami byli prokádrovaní na výtečnou. Ředitel byl na zdejší pohraniční školu přeložen za trest, protože prý na předcházející škole obtěžoval studentky a na zdejší škole má ve sboru tři milenky. Jedním členem represivní komise byl zástupce ředitele a předseda komunistů, odsvěcený kněz. Učil zde latinu. Trojici doplnil kolega a předseda zglajchšaltovaných odborů, opilec.

Když jsem opouštěl ředitelnu, převzav ústní napomenutí, až jsem zavřel dveře od ředitelny, zdržel mne sekretář ředitele: „To jste neměl, hájit se tím, když jste tvrdil, že daleko větší narušování vyučování je, když jsou děti nahnány na sběr brambor na čtrnáct dnů. … Trnul jsem, že budu muset sepisovat zápis do vašeho kádrového materiálu. Měl jste jim přitakávat.“

Tak zmizel Masaryk od budovy školy v malém pohraničním městě. A zanedlouho v Praze odstřelili i sochu Džugašviliho. A v hlavním městě se chystají odstranit i Koněva. Jsem proti. Když už je socha postavena jako projev vděku, uznání či servility, menší či větší skupinou občanstva, pak by na svém místě měla setrvat. Třeba i s doplňkem přiměřených rozměrů. U Stalina třeba s poukazem na to, kolik má na svědomí zavražděných lidí během své krutovlády. U Koněva třeba na to, že velel osvobozujícím vojskům v pětačtyřicátém a také že měl zásadní podíl na vpádu hord do Maďarska i Československa v osmašedesátém. A přispěl k potlačení iluze za naše osvobozování.

Konec textu určeného pro Haló noviny.

Poznámka č. 1: Ač zastánce opačných idejí, dovoluji si spíše pravidelně navštívit stránky Haló novin. Možná je to i proto, abych si pomohl orientovat se ve všeobecně ulhaných zprávách v mediích. Mrazivý úsměv mi však vyvolávají některé komentáře používající zastydlého slovníku krejčíře Biľaka. Po převratu jsem si celý balík Biľakova Poučení …, nachystaný k odvozu do sběru, vzal. A když někdo s lítostí vzpomínal na slovenského nacionalistu Husáka či dokonce na vraha zobrazeného na stokoruně, dal jsem mu jeden výtisk. Představit si však Semelovou jako kolegyni si také nedovedu.

Zanedlouho si vzpomeneme pětačtyřicátý rok. Vzpomenu s dovolením po svém i já.

Vzpomenu na unaveného ruského vojáka na naší zahradě. Byl zřetelně unavený a chtěl přinést vodu, aby se napil. Prvnímu slovu voda v ruštině jsem porozuměl.

Vzpomenu na ruského důstojníka, který nás jako kluky pozval do štábního skříňového automobilu a cosi nám laskavě vysvětloval.

Vzpomenu na nebezpečí, když se střílelo. Když jsme doma ze sklepa pozorovali bolestí řvoucího raněného a krvácejícího německého vojáka.

Vzpomenu, jak u nás na seně ve dne přespalo tajně několik německých vojáků – zběhů. Poprosili o chleba a pokračovali v úprku dále.

Vzpomenu na maďarské hitlerovské vojáky, jak nám doma kradli obilí a seno pro koně, když prchali.

Vzpomenu na svého strýce, který byl raněný jako bojovník v tzv. Slovenském národním povstání a který mi pomohl přiblížit se k lepšímu poznání kontrastujícímu s tendenčním výkladem. Pravil, že na vzniku této akce mají Slováci, spolupracující s Hitlerem, jen velmi malé zásluhy. Po osmašedesátém mi na svoji účast v povstání korunovanou vyznamenáními řekl: Byl jsem blbec.

Vzpomenu i na to, že srpnem osmašedesátého bylo vše, co Rusy ctilo, vymazáno.

Koněva ať si slaví, kdo chce. Socha měla zůstat. Pokud se dopustil svinstev, nechť je jeho protivníci vytesají do kamene a zasadí na vhodné místo. Já nectím ani školně povinného Žižku.

Poznámka č. 2: Tak naivní, že bych očekával zveřejnění Haló novinami, nejsem. Byl to experiment. Očekávání bez ohlasu potvrdil.