V prosinci už doznívají orgie spojené s Měsícem přátelství s Rusy. Servilní až fialově rudí bolševici se svými přisluhovači se zklidňují. Obyvatelstvo ve frontách na jižní ovoce si trochu oddychne od leniniády do té doby, než přijde další vetřelec z Východu, děda Mráz. Naší škole, kterou je možno je podle terminologie represivní složky nazvat školou pod zvýšeným dohledem, se i v tomto údobí klid vyhýbá. Každým dnem očekáváme svolání útvaru CO. V pozdních večerních hodinách.

Útvar CO je ustaven na každé škole. Se skladem gázmasek a jejich správcem, s filtroventilačním zařízením, které bude vhánět vzduch do sklepa. Každá škola musí mít sestavený plán pro případ jejího bombardování imperialisty ze západu. A plán svolání pracovníků, kdyby k bombardování došlo. Dodnes sice nevím, co by tito pracovníci školy v případě kritické válečné situace svým svoláním učinili či pomohli řešit, ale vím jedno, že takováto aktivita byla pro kantora krajně nepříjemná. Náš ředitel vyhlašoval svolání třeba i v devět večer. K tomuto účelu byla vytvořena síť spojek z učitelů, které navzájem uvědomovaly další kolegy a ti zase další. Vznikl takový pavouk. Na podobném modelu se ve fyzice vysvětluje lavinový průběh štěpení atomů uranu.

Ředitel vezme telefon a telefonuje třem kolegům, kteří telefon mají. Ti musí dojít nebo dojet k těm kolegům, co telefon nemají, atd. jak podle výše uvedeného modelu. Všichni uvědomění se pak musí dostavit co nejrychleji do školy.

Kolegové se sjíždějí na takovouto sedánku pouze ze strachu o zaměstnání. V pracovní smlouvě povinnost militarizovat se učitelé nemají, ale nepřijít se rovná svatokrádeži.

Vznikají tak kuriózní situace. Kolegyně přicházejí v domácích úborech, neučesané, neupravené od plotny tak, jak je v intimitě rodinného kruhu zastihla náhlá zpráva, že je škola přepadena.

Kolega slezl s žebříku, jak si doma právě maloval byt a pocákaný od barvy nastartoval svého trabanta a, aby neměl průšvih, jel. Jiného kolegu zastihla zpráva právě, když opravoval automobil. Ani se neumyl a jel. Socialistická vlast volala. Scházeli jsme se a u každého bylo vidět, že je značně dopálený, s nikým nebyla řeč. Ve škole nás čekal další cirkus.

Když jsme se dostavili, museli jsme se podepsat, vyfasovat svoji gázmasku, nasadit si ji a čekat na další instrukce. Shromažďovala se velká skupina dopálených kantorů. Nikomu nebylo do řeči.

Školní major, přetvořený tělocvikář, však byl ve svém živlu. Pořvával porůznu na kolegy a zejména kolegyně, kteří neměli masku zrovna dokonale nasazenou. Kolegyně chránily spíše svůj obličej, než aby byly vstřícné vojenskému magorovi. Koneckonců gázmaska na vzhledu a půvabu ženě nepřidá. Majora to vyvádělo z míry a řval. Řval jako socialistický frajtr od pétépáků. Museli jsme do dvojstupu. Gázmasky na obličeji a nechat se podle vůle školního polopsychopata citýrovat: „Vpravo vbok! Vlevo vbok! Čeléém vzad! Dělejte to pořádně, nebo tu budeme do půlnoci!“ K jeho cti však dodejme, že to nikdy nedoplnil známým rčením socialistických velitelů: „Vy hovada!“ Ale ani v tom případě by asi profesorský sbor naší školy neprotestoval.

Kolega Rohovský, který měl doma telefon, se rozhodl, že se tomu nepodřídí. Od poslední takové šaškárny si zakázal po 18.00 hodině vzít telefon. Ani jeden den večer nezvedl sluchátko. Vždy jej brala jeho žena, která volaného nejdříve prověřila. Její obvyklé rčení bylo: „Manžel? Není doma. Co si přejete?“ Když to byl někdo známý, o kterém věděla, že nesvolává k planému militaristickému setkání, pokračovala: „Počkejte, já se podívám, jestli není u sousedů.“

Rohovský byl ve stromečku spojek na čelném místě, a tak se stávalo, že když takto nebyl doma, třetina sboru, navazující na jeho zpravení, se nedostavila. Tito kolegové na tom byli dobře.

I posledně jsme marně čekali ve škole, kdy se dočkají civilní velitelé spojení s Rohovským. Čekali nejen velitelé, ale i my ostatní kantoři. Nedočkali jsme se.

Milé osvěžení však přinesl nový kolega. Ten přišel ve společenském obleku s vázankou a v přítmí chodby ihned nepoznal rozmrzelé a pasivní obličeje ostatních. Měl zjevně dobrou náladu. To kontrastovalo s dusnem, které se šířilo od ostatních. Párkrát přešel po chodbě, vtipkoval, byl maximálně spokojený. Nakonec vybídl kolegy: „Tak se jde! Ne?“ Na jeho nabídku nikdo nereagoval. ... Klid. ... Pokusil se ještě jednou. ... Zase nic. ... Kolega musel být hluboce zklamán pasivitou ostatních, déle sloužících. Co se odehrálo v jeho nitru, když se dozvěděl oč jde, si asi dovedeme představit. Totiž, novému kolegovi se pravá představa vůbec ani nevybavila. Svolání si vysvětlil po svém. Domníval se, že škola takovýmto způsobem organizuje noční jízdu do vinárny. Na jeho bývalém působišti se takovéto koniny nekonaly a vůbec jej nenapadlo, že něco takového existuje, že jde doopravdy o svolání CO. Aby se kantoři jednou za čas trochu povyrazili, má být CO, jak se domníval, zastírací a krycí pomůcka pro partnery doma. Kolega musel být opravdu hluboce zklamán.

Rozmrzelé obličeje se přece jen trochu škodolibě rozjasnily, když jej pak viděly pochodovat v parádním saku, s vázankou a gázmaskou na obličeji. Spolu s námi.

Skutečnou událost pro cyklus Jedno sto způsobů kterak buzerovati třídního učitele

zaznamenal