2.3.2024 | Svátek má Anežka


VÝROČÍ: Himmel Herr Gott

20.7.2009

To byla sláva!

Tedy mezi námi, já jsem se jen radoval, že už nedělám na OPBH (pro mladší –Obvodní podnik bytového hospodářství), že aby se náhodou zase nevyvěšovaly po ulicích vlajky, jako když měli, jak říkal v Barvách n.p. předseda ROH „výročí nějaký státníci“.

Protože jak byli “státníci“ a podobně, tak se věšely vlajky po sloupech a na baráky, taky kvúlivá tomu, aby nebyly vidět při oslavách ty opadaný fasády. No, nakonec na vlajky nedošlo.

I když Kájovy sedmdesátiny byly oslaveny jen o málo méně významně než sedmdesátiny Mao Ce-tunga, taky to stálo za to, že. Na titulních stránkách novin usměvavé tváře Mistra a jeho nové rodiny. V rozhlase „muž se ženou snídal“ furt und furt, akorát nehráli moc často „kávu si osladím o trochu víc“, že aby si to nevztáhl některý z dnešních státníků na sebe. Po tom, co jsme jim to chtěli osladit a oni to teď sladí nám.

Nejvýznamnější dnešní medium je ofšem televize. A tam to vzali skutečně od podlahy. Celovečerní program o jedné osobě a pro jednu osobu a miliony jeho obdivovatelů, na to jen tak někdo nedosáhne.

A mě to těšilo. Protože my se s Karlem známe. Je to taková ta známost, jak „já znám jeho“ a on mě pravděpodobně ne. Ale známost to je, s tím se nedá nic dělat. Protože Karel býval většinu svého mládí Kobylisyčák. To jako znamená, že jak jsme si jako kluci říkali, že jsme z Kobylis. A to Karel byl, to nezapře. Bydleli hned kousek od koupaliště, takže už dávno bylo jasné, že pokud se dožiju, budu moci vyprávět. Například jak byl Mistr jako kluk děsně hubenej. A jak měl jaksi trošičku vystouplý zuby. A poněkud - tedy spíš hodně poněkud - odstálé uši a vysoký hlas. Kdo nevěří, ať si pustí na videu Zdvořilýho Woodyho a uvidí, že nekecám.

Mistr Karel jako žáček chodil, pokud si pamatuji, na takzvanou „Novou školu“. Kam jsem byl pro nezapomenutelné úspěchy ve školní docházce přeřazen i já. Ze Staré školy. To když pan ředitel Hakr už na mě neměl nervy. Bohužel jsem netušil, že o několik tříd výše chodí budoucí titán české popmusic, a tak jsem ho nesledoval! Mea culpa, mea maxima culpa! Při své psavosti bych napsal určitě aspoň čtyři díly pamětí „Karel a já“ a „Já a Karel„. No, ale takhle nic.

Tuhle jsme nedávno diskutovali se spolužáky, zda to byl skutečně Kája, kdo chodil na Svornost – tedy do parčíku vedle tenisových kurtů, co byly v zimě kluziště - sedávat na lavičce a příšerně vysokým hlasem výt za doprovodu kytary. My kluci jsme tvrdili, že to byl Karel. Holky tvrdily, že to nebyl Karel, protože ten kluk tehdy byl...prostě vypadal jak již výše popsáno, zatímco božský Kája je krásně rostlý muž s podmaňujícím úsměvem a mimořádně kultivovaným hlasem.

Já si myslím. že to Karel byl. Už jenom proto, že je úžasná představa, v co se může uječený učedník z ČKD proměnit, když má píli a talent. V muže velkého světa. Díky tomu máme všichni naději. A naše děti taky. I ty, co mají odstálé uši a vysoký hlas. A holky se jim smějou.

Že já toho Karla v mládí přehlížel! Já blbec! Historky, jak jsme s Honzou C., co je starší než já a chodil do vyšší třídy, občas jeli s Karlem v noci z Václaváku domů trojkou, to na knihu vzpomínek nedá. Honza se s Karlem dobře znal. Je to basák. Tedy hraje na basu. Tak si povídali. A já, to už dneska nikdo neuvěří, většinou mlčel! Fakt!

A když už jsem v tý Alfě strávil večer, protože Honza a nebo můj brácha občas dostali nějak přes Karla volňásky, tak jsem spíš koukal po holkách. A ne po Karlovi! Ó, já bloud! Můžu já dneska dávat k dobru historky, jak jsem nějaký takový, co jí je dneska pětašedesát, večer šmátral rukou túhle a nebo támhle? Koho to zajímá? Ale historky s Karlem, to by bylo něco.

Ale jednu přeci jenom mám. Dlouho, moc dlouho jsem o ní mlčel. Ale když jsem zjistil, že je veřejně známo, že Karel Gott pomáhal Landovskému a stavoval se za Martou Kubišovou, tak proč to tajit. Chartisti to věděli, estébáci asi taky, ale lid ne.

Takže ta historka. Musím začít poněkud zdaleka. V šedesátých letech, kdy byly největším hitem singly (malé gramofonové desky s jedinou písničkou na každé straně – pozn.red.), jsem měl kamaráda , staršího, co uměl pašovat desky z ciziny. Jak, to nevím. Fakt je, že Milan Š. uměl několik řečí, psal si s lidmi ze světa a nosil tyhle malé desky s rokenrolem a podobně. My jsme jednu doma hráli na starém gramofonu v našem pokoji na plné pecky - pokud si vzpomínám, Rock around the clock- tak dlouho, až moji matku chytil běs, vlítla do pokoje, vyrvala desku z gramofonu a…. a.. a…. hodila ji do kamen, co stály vedle. Šílená věc!

No a tyhle desky dostával k poslechu a opisování textů kamarád mého bratra, Bóža Vaněk, talentovaný zpěvák, který pak zahynul i s Kefurtovou skupinou v Mongolsku v srpnu 1968. Ty desky chtěl poslouchat a opisovat každý. A hlavně se z nich učit tu senzační muziku!!

No a nakonec to dopadlo, tak, že ty desky nosili Bóža a brácha ke Gottům. Vím, jak jednou přišli rozzuřený do běla, protože nesli Karlovi nějaké desky, tehdy supervzácné zboží. Zazvonili a pravili: „Pane Gott, je Karel doma? “ A Kájův tatínek se vyklonil, zachmuřil a pravil: “Přijďte později chlapci, Mistr spí!?„

Brácha i Bóža zuřili, ale tatínek měl pravdu. „Mistr“ spal. Neb, jak se ukázalo, byl a je to Mistr. To myslím vážně. Kdo umí, ten umí.

No a pak ještě by bylo několik příhod, z kterých by jistě upletl zručný novinář několik článků a taky vstup v rozhlase a zajímavý pořad v TýVý. Ale když já nevím, jestli si mě ten Karel vůbec pamatuje?!? Tak mi to je žinantní. Že abych nebyl za blbce. Tedy víc než doposud. Ale na jednu věc by mohl Karel mohl odpovědět. Pokud bude chtít.

Někdy v roce 1970, přesně si to nepamatuji, takhle v létě, zastavil kousek od nás v ulici mercedes. Tehdy ovšem byl mercedes v Kobylisích nenápadný jak sněhulák na Sahaře. Takže to mohl zastavit rovnou před brankou. Vystoupil elegantní pán, zazvonil a pravil, že by se mnou rád pohovořil. No, tehdy se mnou „nejraději“ hovořili pánové, co si mě občas, snad abychom se „lépe poznali“, vzali s sebou na Ruzyň či do Konviktské a tak. Kdo neměl předvolání, toho jsem za branku nepustil.

Leč pán pravil, že jde od Karla. Od toho Karla. Usedli jsme u kávy, když už přišel od toho Karla a dali řeč. Pán o mně věděl, věděl o Kájovi a pravil, že ví, že jsem „plíživý kontrarevolucionář“. Tehdy ještě nebyli žádný disidenti. Jen plíživí kontrarevolucionáři. A dodal, že má pro nás nějaké peníze. A otevřel kufřík. Měl s sebou peníze. To se nedalo popřít.

Když jsem zase získal hlas, pravil jsem, že si to rozmyslím, že je to od Káji moc hezký, ale že momentálně jaksi peníze moc nepotřebujeme. Pán pravil, abych si to rozmyslel, dal mi kontakt a odešel. Až potom, co vypil to kafe, samozřejmě. I kdyby to byl fízl a ne posel do Káji, člověk se má chovat slušně. To se vždycky vyplatí.

Chlap zmizel a co teď. Peníze jsou při protistátní činnosti vždycky potřeba (třeba na advokáty). A kdo vykládá, že dělal revoluci anebo odboj bez peněz, tak to musel mít ty peníze z hodně špinavého zdroje.

Takže jak se říká, babo raď. Baba nikde žádná nebyla. A noví plíživí kontrarevolucionáři, co jsem je znal, byli v téhle otázce na nic. Většina z nich neměla moc osobních zkušeností s fízlama a kriminálama. To spíš z postu dopisovatele Rudého práva třeba z Washingtonu, že.

A tak jsem šel za Tondou. Tonda bylo od války krycí jméno Josefa Smrkovského a ten v těchhle věcech byl přímo studnice moudrostí a zkušeností. Málokdo viděl v životě víc fízlů, kriminálů, přežil zatčení a pořádal povstání a převratů než on. Profesionální revolucionář. A když se někde ptát, tak u profesionálů, ne?“ Tonda mi hned po prvním zatčení - a propuštění - poradil, že když tě seberou, tak těsně před tím, než tě seberou, nejenže musíš sbalit všechny cigarety, co jsou v dosahu - i když jsi třeba nekuřák - ale taky si rychle nasypat do kapsy cukr. Třeba pískovej. Jedno jakej. Hlavně cukr. Protože hladovému to moc nemyslí a nejvíc rychlých kalorií je v cukru. A nevíš, kam a jak dlouho tě budou vláčet.

Bratr využil této informace v době, když jej estébáci zatkli ve věci kolem Palacha. Dělal v kanceláři bufetu Družba (kam byl takzvaně „zašit“) a když jej odváděli, požádal slečnu za pultem, jestli by mu nedala karton Spart. Zkušená pracovnice ruče vydala požadovaný karton. Estébák se zarazil, chvíli koukal a pak ... pak požádal taky o jeden karton Spart. A dodal: „Prosím.“ Brácha kývnul, estébák sbalil pod kabát druhý karton Spart, zaplatil a vyrazili. A hned se choval slušněji. Ten estébák.

Tak jsem se šel zeptat. K odborníkovi. Stáli jsme u jeho domku v Loděnici na svahu v zahradě, „Tonda“ – Smrkovský se opíral o hůl a pravil: “Jak ho znáš?! Gotta.“

„No, moc ne,“přiznal jsem se.

„A kolik těch peněz bylo?“ zněl další dotaz. Řekl jsem sumu a Tonda hvízdl. A pak jsme se dohodli, že tolik peněz vlastně nepotřebujeme. Že momentálně nepotřebujeme skoro žádný peníze, neb je to všecko v ha…háji. Všichni vědí, o co jde, a tak se musí počkat. A tohle sice může být člověk od Káji, ale na 50% je to fízl -provokatér.

Kontaktu jsem nikdy nezavolal, a tak nevím, kdo to skutečně s tím kufříkem peněz byl. No, třeba by si Karel vzpomněl. Ale jak se ho zeptat? Nemám adresu. A nevím, jestli si mě vůbec pamatuje...

Ale jedna věc je jasná. I kdyby to byl estébák, když se na něj - tedy Karla- odvolával, už tehdá bylo jasné, že jméno Karel Gott něco znamená.

Tak čert ví, jak to bylo. Ale koukat do kufříku plného peněz, co máte na kolenou, to je zajímavý pocit. Kam se hrabe biograf.

Jo a kdyby někdo vykládal, že i kdyby to byly peníze do Gotta, tak že byly určitě „špinavý“ a nezdaněný a vůbec nějaký, tak 100 : 1, že je to „moralista“. Který celý život vyznával heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jako ten blbec, co kdysi za totáče napsal oslavnou ódu na Deana Reada. A dneska vykládá v článcích cosi o Karlových morálních „pochybeních“.

Takže jinak oslavy dobrý. Jen to v tý televizi na tom koncertě některým zpěvákům fakt moc nešlo. Kam se hrabou na Karla.

Dovolená v plným proudu, a tak si na ni ještě můžete koupit veselou knížku My cizinou jsme bloudili o dovolených a cestách všeobecně. Vydalo nakl. XYZ.
Hezky se pobavte.
Autor

My cizinou jsme bloudili