25.5.2024 | Svátek má Viola


VÝLET: Balada o nádraží Vítkovice

28.12.2023

Milí čtenáři, dnes se nad severní Moravou udělal slunečný, modrojasný den, jako by pomalu přicházelo jaro. To je sice falešný dojem, ale na delší procházku to bylo i tak.

A tudíž jsem se vypravil do jednoho kouta Ostravy, o jehož zdokumentování už jsem nějakou dobu uvažoval. Je to třetí největší nádraží třetího největšího města republiky, a zároveň fantasticky špatná vizitka našeho státu.

Poměrně netypicky pro tento blog, toto bude spíše fotoreportáž prokládaná komentáři než souvislý text.

Nádraží Ostrava-Vítkovice leží na trati z Ostravy-Svinova do Českého Těšína. V devadesátkách sem ještě jezdily i některé rychlíky z Prahy. Dnes tu staví jen osobní vlaky.

Jde se k němu poměrně příjemným parčíkem v péči města. Není to žádné Šangri-La, ale také žádný Šervůd. Pod vysokými starými stromy bývá příjemně i v horkém létě.

Při prvním přiblížení ke stanici můžete konstatovat, že je to originální a nápaditý kus architektury, který ale jeho současní majitelé (Správa železnic) totálně zanedbali. Když jsem byl dítětem, byl to naprosto normální objekt, teď je to ruina.

Bližší pohled to jenom potvrdí. Hlavním vchodem se teď vůbec nedá dostat dovnitř, je zabarikádovaný.

Nicméně nádraží je stále přístupné a slouží jako osobní stanice. Provizorní vstup (jednotka dočasnosti je jeden furt) se nachází v zadní části budovy, v koutě, kde se okamžitě vrátíte časem do hluboké Husákovy éry.

Flašky a další odpad kolem budovy občas někdo sbírá, ale nepříliš intenzivně.

Správa železnic a Česká pošta se hledaly tak dlouho, až se našly…

Cestou dovnitř haly musíte projít skrz rozsáhlý trakt budovy, kde se kdysi zacházelo se zavazadly a spěšninami (balíček, který jste mohli podat u vlaku a on byl za pár hodin na jiném konci republiky – bývala to docela užitečná služba, proto ji asi zrušili).

Hala samotná ještě nepřišla o všechny stopy své bývalé elegance.

Trafika nefunguje už asi tak dvacet let. Kdysi jsem tu jako dítě kupoval filatelistické známky v balíčcích.

Dříve bohatá infrastruktura poněkud „chcípla“ společně s úbytkem cestujících. Je to tu cítit buď Savem (když přijdete bezprostředně po zásahu uklízečky) nebo těžko definovatelnou zatuchlinou, která nevěstí nic dobrého.

Bývalý podchod na první nástupiště by si klidně mohl zahrát ve filmu o Černobylu. Kdo ví, co v těch temnotách dole žije, jisssstě, milášci hobiti. Za pevnou mříž jste v podstatě vděční.

Smutné je, že budova má opravdové fanoušky, jenom se jim holt zatím nepodařilo zlepšit její tristní osud.

Jdeme se podívat ven, na dosud funkční druhé nástupiště. Stanice není úplně mrtvá, pohyb cestujících tu je. Je ale nedostatečně zapojená do městského systému dopravy. Jeden by ani neřekl, že jsme na samotném okraji velmi lidnatého městského obvodu Ostrava-Jih (cca 100 000 obyvatel).

Tento druh označování vlaků plechovými tabulkami už má, bez nadsázky, historickou hodnotu. Na co platit vstupné do technického muzea…

Vidíte ten podivný prázdný prostor mezi schodištěm a sloupy napravo od něj? Tak tam, milí přátelé, býval eskalátor. Ten dojezdil někdy za pozdní ČSFR. Následně tam asi patnáct či dvacet let pozvolna rezivěl, než ty truchlivé, skrznaskrz prožrané zbytky někdy kolem roku 2010 konečně odstranili.

Zamíříme z vlaku do města. Welcome to Ostrava! Ten chybějící kus zábradlí nalevo, to je opravdu africký standard údržby.

Lepší záběr na závěr si snad ani nelze přát. Čas se tu zastavil.

Kontrast mezi veřejnými institucemi: Dopravní podnik Ostrava si udržuje svůj majetek ve vzorném pořádku a sloupy zastávek DPO by nedělaly žádnou ostudu ani v Kodani nebo Curychu. Holt, jaký pán, taková jízda.

Správa železnic slibuje, že příští rok začne nádraží opravovat. Žel, podobné sliby jsem četl už před jedenácti lety a od té doby se nestalo zhola nic. Uvěřím tomu, až se začne něco dít.

Budova je pro potřeby dnešní železnice sice naddimenzovaná, ale úplně se na ni vykvajznout a nechat ji celá desetiletí chátrat, to je bohužel charakteristické pro SŽ. Jiný správce, který by měl v sobě aspoň trochu hospodářského talentu, by třeba hledal nějaké komerční využití. Stanice není na beznadějné periferii, ale leží blízko geometrického středu Ostravy. Její lokace je celkem příznivá pro drobné služby – mohlo by tu být třeba depo Zásilkovny, protože jen kousíček odsud procházejí dvě městské dálnice, Rudná a Místecká, a skvěle se tu parkuje. Dobře by se odsud rozvážely balíčky do cca dvou třetin Ostravy (Jih, Vítkovice, Moravská a Slezská Ostrava, Kunčice). Iniciativě se meze nekladou a klidně by tu mohly být i kanceláře nebo třeba skauti, to je fuk. Jenom by se muselo chtít.

Na opačné straně kolejí, v oblasti ulice Sirotčí, bývalo ghetto. Město Ostrava jej ale zhruba před deseti lety dokázalo dát docela do kupy. Ačkoliv tu pořád bydlí spíše chudší lidé, je v daleko lepším stavu než vítkovické nádraží a prokukuje z něj stará cihlová elegance Vítkovic.

Osobně jsem toho názoru, že celé vedení Správy železnic mělo být už dávno odejito, a není to zdaleka jen kvůli Vítkovicím. Jejich příšerné, papírožroutské nasazování tzv. hákovnic při výlukách vedlo k nekonečným zpožděním a mimořádnostem na nejdůležitějších koridorech republiky, při kterých tisíce lidí seděly v zastavených vlacích na širé trati. Teprve intenzivní kritika v médiích i v parlamentu vedla k tomu, že v SŽ konečně přestali opakovat mantru „proti předpisům to přece není“ a začali nasazovat lepší řešení (děliče), u kterého nevyhnutelná chyba strojvůdce nevede k dopravnímu kolapsu. A výstavba vysokorychlostních tratí, které bychom nutně potřebovali, je pořád v úrovni studií a plánování.

Naproti tomu Ředitelství silnic a dálnic razantně ožilo poté, co do jeho čela nastoupil nový ředitel Radek Mátl. Na výstavbě dálnic je to zatraceně vidět. Jaký pán, taková jízda, a starého psa novým kouskům nenaučíš.

Ale v konečném důsledku je to vina politiků, kteří to vedení SŽ obsazují. Na ministerstvu dopravy se od přelomu století vystřídali lidé z ČSSD, ODS, ANO, KDU-ČSL, VV a LIDEM, a bylo to úplně jedno. Všichni tam tu starou neschopnou gardu nechávají a jsou spokojeni s „velmi mírným pokrokem v mezích zákona“, ačkoliv by ČR velmi nutně i v oblasti železnic potřebovala dohnat současné technické standardy.

No nic, šťastný nový rok, a osobně si v jeho rámci přeju, aby všichni zodpovědní byli přesunuti na pozice subalterních úředníků podstatně nižší platové třídy.

Hudební epilog

Co se meče týče – nebyl bych na SŽ až tak přísný, koneckonců žijeme ve 21. století. Ale ta část, kde vzbouřenci svrženého krále odtáhnou od trůnu … tou by se dalo inspirovat.

Ostatně jsem slyšel, že budově, ve která ta instituce sídlí, přezdívají někteří nádražáci Nábřeží chujoviny.

****************************************************************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 6
Šesté pokračování série Zapomenutých příběhů, dalších třináct kapitol na různá témata. Dozvíte se něco o padajících Kometách, válce s červy nebo o řešení životně důležité otázky „Kde probůh jsem?“. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Zapomenuté příběhy 6 si můžete objednat na této adrese.
Všechny knihy autora lze získat ve zvýhodněném balíčku zde.