U nás v Česku máme všude hafo svatejch. Svatý jsou vytesaný do kamene, vyřezaný ze dřeva a namalovaný všude, kam se podíváš. Kamarád Pepe, co učí v Madridu na universitě, když přijel prvně, nevěřícně kroutil hlavou: „Dyť vy tu máme ale úplně všude nějaký svatý a kostely jsou všude a křížů se nedopočítáš! Já četl v odborné literatuře, že jste národ ateistický, Boha nenávidějící, povstalci, loupežníci a vůbec antikristi! A tady je kostelů, že úplně čumím! A těch svatech, co tady máte na domech a palácích a tak vůbec různě postavenejch (viz obr. 1). Chtěl jsem mu vysvětlit, že u nás jsou sochy svatých tak běžné, že se dostaly dokonce do prostonárodních úsloví. A neříkejte, že ho neznáte! Určitě jsme slyšeli větu: “Tváří se jak blbě vyřezanej svatej! “ Neboť ale toto rčení nikdo nebyl schopen přeložit do španělštiny a nebo latiny, tak jsme mu to zatajili.

On stejně neměl čas. Běhal po Praze a nadšeně četl všechny latinské nápisy, co jsou všude kolem na zdech a budovách a kostelích a tak. A moc a moc se radoval, jak si ve staré latině (viz obr. 2) početl. Taky se poněkud podivoval, že máme na všech možných budovách rakouského habsburského dvouhlavého orla (obr. 3). Nakresleného, provedeného ve štuku nebo v kameni a podobně. Toho orla, kterého oni doma skoro nikde nemají, přes staletou vládu Habsburků ve Španělsku. Páč Habsburky nemají rádi, byli to podle nich utlačovatelé. To by byla pro některé české intoše novinka, kdyby se to dozvěděli. Ofšem z Guardianu to nevyčtou.

Když mi Pepe ty „habsburský nenáviděný orly“ (jak říkal Jan Werich ironicky) ukazoval, sám jsem nevěřícně koukal. Těch je! Je na cestě od Hybernů na Hrad jich najdete asi deset.

Tiše jsme mu zatajil, že já si latinské nápisy po Praze (viz třeba obr. 4) nepřečtu, neb my jsme na gymnasiu latinu neměli.

S dalšími, v tomto případě obchodními přáteli z Valencie, to bylo v Praze a vůbec všude kolem ještě horší. Neb byli hluboce věřící katolíci. Nejen, že chtěli v pátek dietní stravu, ale když zjistili, že v rybí polévce je hovězí vývar, tak hodinu diskutovali, jak je to velký hřích, když spolkli každý jednu lžíci. Pak ale běhali po Praze i všemožných českých městečkách a radovali se u každé sochy svatého a pojmenovávali je. Nebo chtěli, abych je pojmenoval já. No a v tom byl ten problém.

Naštěstí nakonec odjížděli do Valencie přesvědčeni, že Češi musí být jedni z nejkatoličtějších národů v Evropě, a nedali si to vymluvit. „To tak,“ smáli se potutelně, “to vám určitě budeme věřit! Vy že nejste katolíci, jo?! A co ty sochy a kostely, kapličky a …a…. a vůbec! To musíme říct našemu biskupovi, jaký to tady je. Samej tajnej katolík.“

Pak odjeli a už se nevrátili. Možná je biskup exkomunikoval. Co já vím.

Faktem je, že v Čechách a na Moravě je na náměstí kdejaký Horní Dolní Vsi kostel a někde takhle kolem socha. Svatého. Ponejvíce „svatý Jan, z kamene vytesán“. (Teď honem nevím, z čeho to je ….. áááá už vím,: …… zavádění elektrického proudu do vsi!!!!)

A s těma svatejma je problém. Jako se sochama a obrazama svatých. No tedy, svatého Jana poznám (obr. 5). I když si nejsem jistý, jak se vlastně jmenuje. Svatý Jan Nepomucký, nebo Johan z Pomuka, a nebo Johánek a tak vůbec. Stojí vždycky takhle nakřivo, hlavu na stranu, na hlavě zvláštní čepici, kolem hlavy slavozář. A kouká na kříž, který drží v ruce. Toho chlapa nemůžete přehlídnout. Zvláště v jižních Čechách je u každého rybníčku na návsi pod vrbou.

Svatého Václava taky nepřehlídnete. Buď sedí na koni, na hlavě helmu takhle s křížkem nad nosem, anebo je propíchnutej.

Jistěže poznám i Pannu Marii. Má u sebe miminko. Totiž Jezulátko. Tedy Ježíška. Někde vedle stává svatý Josef, o němž náš soused zpíval utrhačnou písničku “… svatý Josef v Nazaretě, štípal dříví v zimě v létě …“ a kde prý Marie jeho návrhy na plnění manželské povinnosti odvrhávala slovy “.. ale Josef, co to mluvíš, vždyť seš starej, nic neumíš. Já mám něco lepšího, a to ducha svatýho…“ Naprosto nemožná píseň složená od těch hnusnejch ateistů, že ano. Našinci fakt nemají k ničemu úctu. Blbosti, to jo. To si pamatuju. Ale jestli stojí Josef nalevo a nebo napravo od Panny Marie, to si ne a ne zapamatovat! Takže: „Kdo to ví, odpoví, odpoví mi na otázku…“ Já to nevím.

Poznal bych taky ještě tu fousatou svatou, co ji mají v pražské Loretě. Ale to zas nevím, jak se jmenuje. Bezva se poznává svatý Sebastian. Tomu trčí z boku šíp. To nejde přehlédnout. Zato Ludmila, tu fakt nepoznám. Na Václaváku ano, ale jinak ne. Ženských v hábitu a tvářících se nábožně, těch na obrazech a vysochaných je!

Jo, nesmím taky zapomenout na svatého Jiřího, co píchá draka. Podobně jako to později dělal jistý Bajaja. Toho pozná každý, jen si některý myslí, že je to obrázek bludného rytíře a nebo krotitele ze starověku. Aspoň to takhle prodiskutovávaly dvě mladé dámy na Hradě. A nebyly to blondýny!

Mikuláš nemá jen plášť ale taky berlu – ne, francouzský hole né. Skutečnou biskupskou berlu, takhle nahoře zatočenou a pak… pak už nevím.

Svatý Antonín stával ve výklenku nad hasičárnama, ale od té doby, co vzdělaný západní cizinci za pomoci některých našinců hromadně za nocí osvobozují ten klerikální šunt, jak říkali souzi, Antonínové se ztratili. Jeden je u silnice mezi Mělníkem a Českou Lípou, ale toho jsem neměl čas si prohlédnout. On mne vezl Jindra, od sestřenice manžel, a jeho nebožka tchyně říkala, že jezdí, jak když má epileptický záchvat. Je to pomluva, ale stejně jsem se křečovitě držel a moc nekoukal ven.

Holt, jsem dítě své doby. Když mne babička nechal pokřtít u svaté Ludmily, tak to s mým ateistickým otcem skoro seklo. A pak přišli bolševici a bylo s náboženským vzděláním vymalováno. Protože my jsme se už jen učili, jak Lenin bydlel ve stohu a za svatý byli spolu s ním dva německo-židovský fousatý kámoši, Marx a Engels. Takže mám problém. S rozlišením svatých

To třeba jdu, co já vím, třeba po Praze, anebo po Telči a případně po Krumlově, a když chci vědět, co je to za barák, tak to tam mají hezky napsáno. Já to sice chvíli po přečtení zapomenu, ale aspoň chvíli mám pocit, že jsem vzdělanec. Ale sochy, sochy, tam je to až na výjimky jen latinsky, to dneska u nás moc lidí neumí.

Takže je to bída. Třeba na Karlově mostě. Já mám rád Karlův most. Neběsním jako moje žena a intelektuálové, že je to tam samý umělecký šunt. He, pane, já viděl na slavnějších místech daleko větší šunty! Třeba v Barceloně u Sagrada Familia, nebo na slavné ulici Rambla. A nebo v Lyonu. V Bruseli u Atomia, joj, joj, to jsou turistický hrůzy! Nebo v Betlémě. Hliníkový Kristové na kříži, z plechu muslimský půlměsíce, židovský Davidovy hvězdy – ty byly z olivovníku, a tak jsem jednu koupil - a nebo áááááá…úúúúú ty hrůzy prodávané u poutního místa Zjevení Panny Marie v Medžugorii. V Bosně.

A to nemluvím o Římu. Všechny cesty vedou do Říma. A tím tam dojdou taky všichni podvodníci a pouliční prodavači. U Andělského hradu mi dvoumetrový černoch vnucoval „pravý růženec„ přímo z Jeruzaléma. Což byly obyčejné dřevěné kuličky navlečené na režné niti. Aspoň to ale bylo dřevo. Dostal dvě eura a kuličky jsem mu nechal.

Jenže vše překonal jistý italský doveda u Kolosea. Přitočil se ke mně a nabídl mi za pakatel, za dvě stě dolarů, překrásnou originál vykopávku. Bezvadného římského jezdce na bílém koni. Jako živej byl! Vylisovaný z umělé hmoty. Podobný té, co z ní soudruzi z NDR dělali lžičky.

Hlídal jsem si peníze v zadní kapse - peněženku nosí na tyhle místa v Římě, Madridu a nebo Barceloně, o Istanbulu nemluvě jen idiot - a začal „vyjednávat“. Aby byla sranda. Tlačil jsem ho, co to šlo. Že nemám tolik u sebe. – „Nevadí, zajdem k vám do hotelu,“ odvětil. Zapochyboval jsem, že je ta soška skutečně z doby starého Říma, načež se začal zaklínat zdravím svých dětí a vykřikoval větu vět všech podvodníků, co jich je na světě a snaží se vás oškubat: „Pane, tak vy mně nevěříte?! Mně! Podívejte se na mě! Zeptejte se na mě! Copak já bych někoho někdy okradl?!! (Tuhle metodu používají v mírnější formě i mnozí zahraniční partneři ze solidních firem a je to finta nepřekonatelná! Řekněte někomu do ksiftu že je od pohledu grázl!)

Vzal jsem do ruky „jezdce“ a prohlížel si ho. A pak jsem začal v místě, kde se obě strany formy dotýkaly, a kde byly takové ty „cundry“ co bývají na laciných výliscích v místě spoje, odlamovat. Nechal jsem jej mluvit a loupal jsme ten jeden otřep na druhým.

Postupně zpomaloval svůj projev. Pokoušel se ještě cosi „vysvětlovat“ a já odlamoval. Nakonec pak skončil resignovaným: „Pán asi není Američan?!“ Nebyl jsem.

Tak z tohohle pohledu mi skutečně ta parta na mostě nevadí. Až na ty prodejce čepic s rudou hvězdou. Ale co mi na Karlově mostě děsně vadí, že nevím, co to tam je za sousoší! A že tam jsou moc krásný sousoší. Ovšem původní nápisy na nich jsou většinou v latině a nebo němčině psané švabachem a to já fakt neovládám. Já vím, že to vzdělanci ovládají, jistě. A vědí přesně, kdo je kdo. Na sochách. Jak to nedávno vysvětloval jedn takový v rozhlase. No, páni docenti historie a religionistiky to vědí, ale já ne. Nedávno jsem se pokoušel při procházce po mostě ve spolupráci s jedním postarším německým turistou přečíst ceduli, kdo to je a kdo že tu sochu nechal vysochat. Neuspěli jsme. Ani další pokus s latinou s dalším kolemjdoucím nevyšel. Přestože pán měl na škole latinu povinně, jak pravil. Pár oloupaných písmenek a jaký jsme byli. Sakra, co je to tady za ty krásný sochy! To bych rád věděl. Když jdu kolem. To tam někdo nemůže dát nějaký cedulky? Abych já věděl, o koho jde, a cizinci věděli, že nejsme národ ateistických barbarů. Na tom jsme se dohodli s tím německým turistou.

Plně s ním souhlasím. Hele, magistráte a historici, dejte tam někdo nějaký cedulky. Klub za Starou Prahu by se taky mohl angažovat. Informačně. Abychom se my, obyčejný lidi, dozvěděli co a jak. Třeba ten Turek. A nebo která je ta Ludmila s malým Venouškem (né Klausů ani Havlů, to přijde možná později, ale s Přemyslovcem). Tedy mezi náma, Venoušek je ten vlevo s tou rádiovkou a ne ten, co vypadá jak dement. To by měl být snad anděl. Když tak na toho Václava koukám, nechybí tam ty cedulky schválně? Ten Vendelín na tom sousoší nám tedy reklamu moc nedělá. To tedy ne!