Na svátky dobré vůle si raději dávejme dobrý pozor. Psychologové, kteří se zabývají psychoterapií, vám to nejspíš potvrdí. Už před Díkůvzdáním začíná nával klientů a jak se blíží Vánoce, ten nával nešťastníků stále roste. Snad třetina se cítí mizerně, že ty krásné a prý útulně rodinné svátky nemá s kým slavit. Druhá třetina si zoufá, že naopak nejen je mají s kým slavit, ale dokonce je s nimi slavit musí. A obávají se toho, často oprávněně. Ten zbytek se potýká s běžnými patáliemi, snad jen umocněnými komerční vánoční hysterií; s návaly v obchodech, přeplněnými parkovišti, nevraživostí ostatních, potýkajících se se stejnými patáliemi. Druzí vám překážejí, vy zřejmě překážíte druhým, učebnicový příklad frustrace. A co koupit svým drahým, co když už to ve zkracujícím se termínu nestihnu nebo neseženu, co když děti budou už navždy traumatizované, protože nedostaly panenku, tenisky nebo telefon, co jsou letos v módě?!

O potížích Vánoc toho bylo už řečeno i napsáno hodně, vážně i humorně. Ale záludnost toho svátku je nepředvídatelná a nevyčerpatelná.

Byl Štědrý den, na slavnostní večeři jsme byli pozvaní k dceři a těšili jsme se na ni i na naše vnučky, ale ještě bylo brzy dát se na cestu. Byli jsme hotoví skoro se vším, co jsme chtěli mít udělané, a ani trochu nám nevadilo, že zbytek už nejspíš udělaný nebude. Taková vzácná chvíle uklidnění a pohody, přímo volající po společném uvolněném posezení.

Ale i když jsem se snažil, to zvonění u dveří nešlo dost dobře ignorovat. Šel jsem otevřít asi tak nadšeně, jako když člověk by po ránu tak rád ještě chviličku spal, ale tělesné potřeby velí vstávat, jinak se stejně nevyspíš.

Na zápraží stála naše nová čínská sousedka se svou asi osmiletou dcerkou a srozumitelným gestem mě vybízela, abych převzal úhledný dárkový sáček. Dcerka k tomu dodala trochu stydlivě, ale čistou angličtinou „Merry Christmas!“ Nebylo pochyb, byli jsme obdarováni. Dárci velkoryse a moudře přehlédli mé gesto, zvoucí je dovnitř, přijali mé poděkování a přání šťastného nového roku v mandarínské čínštině, vánoční přání jsem neuměl, a odporoučeli se. Já zůstal ohromen.

Protože noví čínští sousedé drželi značný odstup, a i jejich nový, drahý dům s vysokým plotem napovídal, že mají rádi své soukromí. Těžko to přesně vyjádřit nebo vysvětlit, ale i jejich velmi drahé automobily nějak vybízely k odstupu. Sousedé se zprvu snad snažili i vyhnout náhodným setkáním před domem, a když k nim přece došlo, nevidět nás. Asi v tom hrálo svou roli, že neuměli ani slovo anglicky. Já je vlídně zdravil čínsky a občas jsem se i zmínil, že počasí je pěkné, ale tím byla moje slovní zásoba vyčerpaná. I tak překonávala jejich konverzační schopnosti v angličtině. Moc prostoru ke vřelým přátelským vztahům tu nebylo. A najednou vánoční dárek!

A také najednou nová starost a vážný problém! Vánoční obdarování by měla být vzájemná; dokonce snad právě o to tu nějak jde. A já neměl ani tu nejmlhavější představu, čím bych sousedy obdaroval a případně kde bych to na Vánoční den koupil. Až konečně přišel nápad.

Na Vánoční den, tedy český Boží hod, jsme byli tradičně zvaní na večeři k mladšímu bratrovi a švagrové. Já přispíval ke zdaru slavnostní večeře štrůdlem; už léta mě švagřenka i bratr motivovali, že tak dobrý štrůdl v životě nejedli, snad ani o něm neslyšeli, že snad překoná i Dášu a Zdeničku, a to byly v české vancouverské společnosti nějaké autority! A já se vždycky, jako malý kluk, na tu chválu dal nachytat.

Tentokrát jsem stejně chtěl upéct o nohavici víc. Indický soused z druhé strany mi několikrát odhrabal z chodníku sníh, když mě nejvíc bolela záda. Tak abych mu ukázal, že si jeho dobrých skutků cením. A když bych zvládl ještě jednu štrůdlovou nohavici navíc, mohl by to být dobrý reciproční dar i pro čínské sousedy z druhé strany.

Ozdobný talíř, původně naložený štrůdlem a doručený čínským sousedům mou ženou Ludmilou, se příští den vrátil doručený osmiletou sousedskou dcerkou, naložený čínskými knedlíky Dim sum. A mě skutečně zamrazilo.

Vzpomněl jsem si na půvabnou povídku Vratislava Blažka o slušných lidech. Sedlák věnoval mlynáři vánoční stromek, mlynář se odvděčil moukou, sedlák se nedal zahanbit o poslal vykrmené husy, ale mlynář byl také slušný člověk a nechal se vidět… Nakonec si vyměnili všechen živý i mrtvý inventář a ze sedláka byl mlynář a z mlynáře sedlák. Všichni byli nešťastní, ale nezoufali. Počítali, kdy už zase budou Vánoce…

I když jsem se diskvalifikoval z řad slušných lidí, na knedlíčky Dim sum jsem raději, kromě poděkování, víc nereagoval. Ale na příští Vánoce jsem se už řádně připravil. Včas jsem koupil tři plechové krabice výběrového vánočního pečiva. Když se na Štědrý den u dveří objevila čínská sousedka s dcerou a dárkem, obratem obdržely svůj dar. Tentokrát i s kartičkou, do které bylo vlepené správné čínské vánoční blahopřání, získané na Google.

Ty dvě další krabice nebyly míněné jako vánoční dary, ale jako projevy díků a uznání. Protože indický soused mi zase odhrabal sníh z chodníku, a soused přes ulici si zakoupil sněhovou frézu a při jiné příležitosti odhrabal sníh mně i sousedům z celého dolního konce ulice. Zkrátka uznání si zasloužili, ale pochopili to jinak. Netrvalo dlouho a byli jsme obdarováni jejich vánočními dary. Byli to slušní lidé… a mě zase zamrazilo. Pochyboval jsem, že jsme byli na správné cestě.

Když jsme šli na procházku, jiná sousedka, už skoro z horního konce ulice, se s námi dala do řeči. Že slyšela, že se na našem konci na Vánoce se sousedy vzájemně obdarováváme. Byla nadšená. Ano, to je ten správný duch, tak to má být. Že by se k nám ráda přidala. A ví o sousedech, kteří by asi také chtěli!

Záludnost Vánoc je nepředvídatelná a nevyčerpatelná. Když se ubráníte, aby vám ta dobrá vůle neprorostla moc do hloubky, začne se vám rozpínat do šířky. Měli bychom si na to raději dávat dobrý pozor! Co s tím pak chudák psycholog má dělat?!