K svazáckým schvalovačům okupace měli předaleko, o svébytném ostrůvku českého undergroundu nevěděli skoro nic a ve svých plusmínus dvaceti, se zkušeností střední školy a někdy i prvních ročníků vysoké, chtěli žít vlastní, neopakovatelnou cestu, kde by nepoztráceli autenticitu a jedinečnost svého mládí…

Hořice v Podkrkonoší, počátek normalizace. Volná parta, s jádrem kolem deseti lidí, ale v příležitostných proměnách i výrazně početnější o nezávislé a i nezkrotné osobnosti. Jména čas ještě nesmazal, ale nejsou nutná. Rozhodující bylo to, co je sbližovalo. Mnozí byli spolužáky ze základní školy, spojovala je i nekonformní rocková hudba, na místní úrovni představovaná vyhledávanou skupinou The Crazy Dreams. Neodmyslitelný byl i kritický postoj k normalizačnímu dění a snaha mu uniknout do vlastního světa.

Před pátým vynesením Smrtky (1974)

Smrtka

Ospalá víkendová siesta. Domy malého města unaveně podřimují, studený březnový vítr letí korunami ještě zimních stromů, kam by se kdo hrnul… Ale najednou je nastolený klid prolomen, hlučně narušován nějakými podivně vyhlížejícími hastroši v nemožných hadrech, táhnou ulicemi a zpívají, hrají na všelicos, nad hlavami jim na tyči tancuje nehezká figurína, skandují: Nesem smrt ze vsi, zubama brousí… – to se tu ve městě nikdy neprovádělo, propána, co se to děje? A kytara, housle, harmonika, popěvky, lidové písně, tanečky. Mladí blázni vynášejí Smrtku, je počátek jara a vše bídné a přežilé musí zmizet! Za město, Smrtka vzplane a neochotně letí do plynoucí vody. Všichni se veselí, hraje se a zpívá ostošest. To konkrétní a aktuální sdělení zůstává nevysloveno, ale je zřejmé všem, i těm opatrným za záclonami mlčících oken: spálit a utopit dusivou tíži poinvazních časů, na holích vynést šašky odpovědné za špínu, o níž se veřejně nesmí mluvit.

Betonové jeviště

Léto v plném zážehu, prázdniny kulminují. Venkovské koupaliště v Milovicích u Hořic, přeplněné, poklidně radostné. Děti tu mají – kromě vody a skluzavky – i něco navíc. Nějací velcí kluci tu o víkendech na betonovém plácku hrají divadlo, samozřejmě pohádky, Němcovou s Erbenem…

Popelku ztvárňuje mladíček s delšími vlasy, Karkulku pro změnu kdosi brýlatý a neoholený, rázného Mikeše kulturistický vazoun, hubící draka mantrou Hoř, světýlko, hoř, zlé oči umoř… apod. Samozřejmě že jejich herectví spočívá v přehánění a karikatuře, vše jsou koneckonců improvizace na známá témata, ale to přece nevadí, stovka dětských diváků se královsky baví, akční a recesní divadlo s komicky nedokonalými herci je přivádí k záchvatům hurónského smíchu.

Ovšem – jsme na prahu 70. let – záhy se z prostředí přičinlivých soudruhů nese podivné skřehotání: kdoví, co jsou zač, nemají to povolené, ještě aby nakonec chuligáni nechtěli vybírat peníze... Ale prázdniny už stejně končí, zase za rok, možná v lepších časech.

Částečně improvizované hříčky (už nepohádkové) nacházely prostor i jinde, zejména při beatových zábavách v periferní hospodě Doubravka. Příznačný skeč o dítěti, které matka odmítá porodit do šíleného světa, přenáší dvacátý, třicátý měsíc, z ohromného břicha nakonec vyskakuje už dospělý novorozenec - mateřská ochrana mu ale nic platná nebyla, nevlídná dobová realita ho rychle dohání… Vrstevnické publikum dobře rozumělo a neveselé poznání s úlevou nechalo přebíjet vrývavou hendrixovskou kytarou, tancem, pivem.

Hanba hlouposti
Z šedesátých let stále ještě přesahuje leccos svobodomyslně originálního, i sem, do Podkrkonoší… Například fenomén happeningu. Tehdy byl chápán jako svébytná událost, vytvářená s vědomím určité výjimečnosti, neobvyklosti. Jeho povahu lze přijímat jako zábavnou recesi, ale i jako specifickou odnož umělecké činnosti (dnes tzv. akční umění). Jiný svět, protiváha všednosti: to je třeba vyzkoušet. Tak vznikla Hanba hlouposti – absurdní vystoupení proti její dobově rozbujelé formě, mdlé a lepkavé, obalující již většinu toho, čím člověk žije, většinu jeho jednání, většinu jeho starostí a nářků, většinu jeho „spokojenosti a jistoty“, jak se píše v mladicky nadsazeném scénáři. Účastníci, někteří s obvazy a náplastmi kryjícími šrámy z dosavadních bitek s hloupostí, společně procházeli městem, na provázcích za sebou táhli objekty představující jejich vlastní hloupost, kterou se v náhlém prozření snažili fyzicky trestat a ponížit, likvidovat, za městem pak zostra šturmovali proti papírové kupě symbolizující Velkou Hloupost, již nakonec spolu se zbytky osobních hloupostí – podobně jako Smrtku - potupně spálili. Osvobození, odhloupělí lidé se rozcházejí, vakuum vzniklé zaplašením hlouposti se budou za několik týdnů snažit zaplnit happeningem Sláva chytrosti… Banality? Třeštění? Exhibice? Možná ano, chladnýma očima skoro jistě. Ale spíše šlo o sebezáchovnou snahu si nezadat, projevit se a bavit jinak, než zašedlá doba nabízí a žádá.

Pouliční trestání vlastních hloupostí (1972)

Vydařenou událostí byl i tzv. Husitský happening, realizovaný při 550. výročí bitvy u Hořic. Šlo o jakési prožití „husitského času“ při společném tažení krajinou. Shánění věkovitých cepů, výroba sudlic, pancířů, sešívání středověkých úborů, nejčastěji z pytloviny, vystřižené rudé kalichy našívané na jutová prsa – už to byl zážitek, rovněž i v předvečer události konaný seminář, kde se účastníci seznamovali s češtinou 15. století, aby mohli následujícího dne konverzovat v náležitých tvarech a spojeních… Happeningy (později zde pracovně nazývané „výmyky“) se do města – v obměněném účastnickém složení - vrátily ještě na počátku osmdesátých let (knížákovský Atentát na kulturu aj.).

Blouznivá tíže ovocných drinků

Alkohol se jako doprovodné médium u nás užívá v míře nemalé, účastnil se i hořických dějů. Na jaře 1971 byl v této partě založen Drink club, organizace navýsost burleskní, výsměšná paralela k stupňující se byrokratizaci života, odpověď snobismu i tichému nevyčnívání. Členem jste se stali po absolvování náročných přijímaček, spočívajících v tom, že uchazeč musel v průběhu hodiny vypít litr těžkého ovocného vína (norma ČSN 567810!) – a během další hodiny se prezentovat bez hrubých projevů opilství (tedy hlavně ve společensky únosných mezích zvládnout žaludek). Úspěšní drinkaři byli zařazováni do výkonnostních tříd, z nich nejvyšší vážnosti požívala kasta exmistrů, kteří s litrem hořčáku, třešňového či jablečného vína uměli skoncovat do jedné minuty. Nováčci obdrželi legitimace podepsané samotným prezidentem Drink clubu. Zkoušky i jiné bizarní klubovní rituály se samozřejmě stávaly zdrojem mnohých komických situací a žertů. Existence spolku byla (vedle výše zmiňovaných aktivit) pozadím pro schůze a večírky, natáčení amatérských filmů, společné procházky i velké prázdninové cesty – s neopakovatelnou atmosférou aktuálně žité persifláže, někdy cynicky drsné, jindy poetické.

V druhé polovině 70. let společné radovánky už pozvolna odplývaly. Aktéři se začali navzájem vzdalovat: tak jak lásky se proměňovaly v manželství, jak přicházel konec studií a zavelela vojenská služba. Někdy se přidala omrzelost, jindy záblesky společenského vzestupu… Na pestrých barvách mládí začala ulpívat škrobená šeď normalizační uniformity. Jen nezdolný prezident DC spojil svoji bohémskou urputnost s mladými z rodícího se hořického undergroundu – ale to je již jiná stránka regionální historie. Spojení dneška s dávnými ději zajišťuje stále vitální Smrtka (letos proběhl 55. ročník), již v třetí generaci vynašečů se do města vrací v bohatě navštěvované a stále neoficiální veselici na počátku každého jara.

Otištěno i v krajovém periodiku Pod Zvičinou