Pořád si kladu otázku – proč? Už od mala, co jsem začal bát rozum a učil se používat elementární logiku. Jako ostatně každý… Záleží jen na to, jestli se člověk spokojí s nakouknutím pod pokličku anebo chce proniknout až do říše za zrcadlo.

Dobrat se správných odpovědí záleží v případě kohokoliv samozřejmě především na subjektu a objektu. Závisí na situaci, okolnostech, schopnostech, úrovni atd. Krátce: nemusí být vždy snadné dobrat se správné odpovědi. Zvlášť když jde o agresi a v 21.století.

Napadnout sousední zemi nebylo nikdy jen tak. Kam až sahá, učí nás historie, že k tomu vždycky musí být důvod. I kdyby se měl vycucat z prstu… Do této kategorie lze zařadit také de-nazifikaci. Stručně řečeno: to je od počátku prostě nesmysl. Už z toho důvodu, že pak by se museli začít cítit bezprostředně ohrožení i v bezpočtu jiných zemí, kde se otevřeně projevují pro-fašistické tendence. Mnohdy je to už fakt dlouhá léta, co nabírají na síle. A v poslední době - včetně Česka. Ale zatím se to dá zvládnout, takže člověk může zůstat v klidu a věnovat se odpovědi na tu prostou otázku (proč?) jen jako jednoduchému příkladu: x+y=...

Odpovídajícího výsledku se lze dobrat jen při správném dosazení za proměnné. To je jednoduché, řeknete: 1+1, tj. např. rozpínavost a obohacení, tj. územní zisky, lepší přístup k dalšímu moři a uhlí či obilí. Proto přišla agrese, resp. demonstrace síly.

Vlastně je to hlavní argument určený všem kritikům. Zdánlivě z okolního světa, kde se pochopitelně hned doslova vyrojili. Jenomže na ty tradičně v Kremlu kašlou. Je to nesporně odsouzeníhodné, ale to je tak všechno, co se s tím dá udělat. Zároveň to v souvislosti s řešením našeho příkladu dokazuje nutnost postoupit minimálně o úroveň výš. Takže: 2+2…

Začněme tím, že adresáty demonstrované síly je nutné hledat jinde. Když ne v zahraničí, tak se jejich okruh logicky výrazně zužuje – na Ruskou federaci. Právě tam se už dlouho ozývají hlasy volající po dezintegraci. A pro člověka, který za největší tragédii považuje rozpad Sovětského svazu, mohou představovat skutečně vážné nebezpečí. Za reálnými vizemi o osamostatnění Sibiře, odtržení Jakutska, svobodném Burjatsku či Tuvinku a Baškirsku je nejspíš třeba hledat pravou příčinu napadení Ukrajiny.

Obávám se, že je to vlastně pouze obyčejný strach Moskvy, že jí zbude pouze Podmoskovje. Zabránit tomu chce použitím síly, protože to umí a v jejích očích se to už nejednou osvědčilo. Volba na její demonstrování padla tentokrát prostě na Kyjev.

Kdysi zcela nemyslitelné, když se měřilo na věčné časy. Ale to už je dávno pryč. Chtělo by se mi napsat naštěstí. Ale desetitisíce padlých neznámých vojáků na obou stranách mi v tom brání. Na nich Moskva prostě předvádí, že se nezastaví vůbec před ničím. Ať je protivník sebebližší…

Jestli se ve svých výpočtech nepletu, zbývá už jen dodat: v nejlepším případě bude okolní svět pouze přihlížet. I tak se má opravdu na co těšit. Jak to dopadne, popravdě nevím. A možná radši ani nechci vědět. Vím jenom, že to už je úplně jiný příklad.