Palachovou obětí dostal před 50 lety veřejný život nový a hlubší rozměr. Palach nám dal svůj život, abychom si uvědomili svou hodnotu

Když jsme před půlstoletím organizovali mši za Jana Palacha, naráželi jsme u některých křesťanů na odpor: Byl to přece sebevrah a sebevražda je hřích! Mezi věřícími se vždy najdou takoví, kteří mají rádi věci pěkně rozškatulkované do jednoduchých pravidel a přesně definovaných kategorií (jak je k tomu zkazil určitý druh teologie) a co nad to jest, nechápou, a proto hned odsuzují. Jsou se vším brzy hotovi. Zapomněli, že křesťanství vzniklo jako Ježíšova vzpoura právě proti takovému náboženství příkazů a zákazů, náboženství farizejů a zákoníků a že dějinnou dynamiku křesťanství nesla odvaha světců a reformátorů vysvobozovat stále znovu víru z krunýře onoho mrtvého náboženství litery, která dusí ducha, radost a svobodu.

Odpovídal jsem jim, že jsem si Jana Palacha – vedle Simone Weilové, Pierra Teilhrada de Chardin, Dietricha Bonhoeffera či Martina Luthera Kinga – zařadil do svého kalendáře nekanonizovaných svatých, těch, kteří byli Bohu tak drazí, že jejich jména žárlivě ukryl ve svém srdci a neprozradil je ani vatikánské Kongregaci pro svatořečení. Proč Jan Palach? Co tak velkého udělal?

Začněme slovem evangelia: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává svůj život za své přátele. Jan Palach nás všechny, český a slovenský národ, československou společnost znásilněnou tanky ruské okupace, učinil svými přáteli – přáteli tak cennými, že za ně dal svůj život. Dal nám svůj život, abychom si uvědomili svou hodnotu. To, abychom se nezkřivili, mělo pro něj větší cenu než jeho vlastní život. V mateřštině evangelií se pravda nazývá aletheia – neskrytost. Jan sežehl svůj život v ohni, který měl osvětlit skrytou pravdu o nás a o době, do níž jsme vstupovali. „Tato noc nebude krátká,“ varoval bard naší generace Karel Kryl.

Když lež začala být normou

Začínala doba „normalizace“: doba, kdy lhát začalo být normální a mluvit pravdu naivní pošetilostí, kdy zbabělost byla normální, statečnost bláznivým hazardem, kdy krást bylo normální a poctivost hloupostí, kdy kolaborovat s nepřítelem bylo normální a vzdorovat bylo šílenstvím naivních idealistů. Doba morální korupce, jejíž důsledky neseme dodnes.

Jan Palach se neupálil na protest proti ruské okupaci samé, nýbrž proti jejím důsledkům, které se v té době začaly projevovat: národní vůle k odporu začínala ochabovat, režim chytře, krůček po krůčku, utahoval smyčku a dusil poslední zbytky politických výdobytků pražského jara. Ale právě Janův čin ukázal ještě na jinou a hlubší rovinu. V té chvíli posvátného ticha při Janově pohřbu jsme si mnozí uvědomili, že už vůbec neběží jen o uchování zbytků „socialismu s lidskou tváří“ ao to, jak dlouho se ještě udrží reformní komunisté, kteří kapitulovali v Moskvě, nebo zda zemi zcela politicky ovládnou novostalinisté, podpoření ruskými tanky. Nyní šlo o samu mravní páteř národa. Palachovou obětí dostal veřejný život nový a hlubší rozměr. V době, kdy mnozí začínali dávat přednost zachování kariéry před ctí, mladý Čech jménem Jan ukázal těm, kdo byli schopni vidět, že pravda váží víc než život. Těm, kteří se začali třást o „existenci“, ukázal způsobem nejvýmluvnějším, co to je skutečně lidská existence – že život je dokonce něčím mnohem víc než jen „biologickou existencí“, že je příležitostí vydat svědectví pravdě.

Těm, kteří zlehčovali a zlehčují Janovu oběť, mohu nabídnout jen osobní svědectví své i řady svých přátel. Když během dalších dvaceti let mně u výslechů tu slibovali, tu vyhrožovali, aby mne zlomili ke spolupráci, vzpomněl jsem si na Palacha a dostal sílu jim říci ne. Já nejsem rozený hrdina, možná bych to bez vzpomínky na Jana nedokázal. Vím z řady osobních svědectví mých přátel, že podobně do jejich života Palach vstoupil tak, že před normalizačním cynismem vnitřně nekapitulovali. Že to byla menšina? Zaplať Pánbůh za každého z nich!

Ale i těm, kteří počítají pouze masové události, připomeňme alespoň jednu věc: Palachův týden v lednu 1989 – mohutné demonstrace na místě jeho smrti včetně zatčení Václava Havla prokazatelně uvedly do pohybu poslední fázi procesu, který pak v listopadu skončil kolapsem komunistického režimu. „Zrno pšeničné, odumřeli-li samo sobě, mnohý užitek přinese,“ píše se v bibli.

Palach pro dnešek

Má Palachův čin co říci naší době, dnešní mladé generaci? Dnešní doba je v mnohém jiná. Politický život země nediktuje mocnost podpořená tanky okupačních armád. O tom, kdo sedí na rozhodujících místech a kormidluje stát čím či oním směrem, spolurozhoduje každý z nás volebním aktem a ochotou či neochotou zabývat se veřejným životem, dát najevo svůj názor, měnit klima veřejné debaty alespoň v tom rozsahu, který každý ovlivnit může – alespoň ve své rodině, mezi přáteli a kolegy. Kdo má možnost, že jeho hlas je více slyšet, má o to větší odpovědnost.

Jan Palach požadoval zastavení tehdejších ruských dezinformačních kanálů. Po půlstoletí stále nezměněná ruská touha po mocenské expanzi a dominanci – dnes jen pod jinými vlajkami – užívá proti nám mnohem silnější a rafinovanější aparát dezinformací a fake news, chce nás vnitřně rozeštvat a zejména nás izolovat od Evropy a Západu. Kdo má rozum a schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží, nebude polykat fake news propagandy Východu a nebude tleskat těm, kdo svěřenou moc zneužívají a místo zájmů své vlasti hájí obchodní zájmy svých sponzorů v nedemokratických zemích Východu. V této době církev nesmí uzavírat registrovaná partnerství s mocnými a být jen ozdobou na jejich slavnostech. Nemůžeme se dovolávat památky toho, který překonal strach, a sami šířit strach a paniku, z nichž pak těží populističtí politici.

Jan Palach nám připomněl slova Kristova: „Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě.“ Jan Palach vydal svědectví pravdě. Komu není pravda lhostejná, musí to dokázat svědectvím svého života.

Autor je kněz, teolog, psycholog a sociolog

Text vznikl jako kázání Tomáše Halíka v kostele Nejsvětějšího Salvátora

LN, 22.1.2019