Mám kamaráda, s kterým si rozumíme po desítky let. Po celou tu dobu naše přátelství prokazuje, že ke kamarádství není nutné mít stejné zaměstnání, ani odbornost, která se někdy promítá až do koníčka, ani postavení nebo činnost ve společnosti a řekněme třeba i v národě. Zkrátka se tady v mé blízkosti objevil Člověk a nemusím odnikud opisovat, že člověk, to zní hrdě. Navíc, hned od začátku bych věděl, že mnou citovaný spisovatel lže, byť v dobrém úmyslu, protože tenhle kousek věty neplatí všeobecně a u všech lidí.

Přežili jsme různá období. Vyjádřit svůj názor bylo někdy nejen o hubu, ale o vlastní existenci, a tak jsme při propagaci vědy mohli někdy častěji mlčet než popisovat náš vlastní názor. Tohle tvůrčí mlčení se mnohem výrazněji projevilo u mého kamaráda. Popularizace vědy nepatřila tehdy ke kladům v našich médiích. Až posledního čtvrt století (plus pár let) se vše změnilo. Můj kamarád se už od počátků nesešněrovaného myšlení a mluvy převelice proslavil a mě to zvlášť těší, protože se jedná o kombinaci racionálního myšlení se skromností, jež se u známých osobností stává nedostatkovým zbožím.

Naši politici a hlavně jejich poradci si záhy všimli, že jméno popularizátora vědy zastiňuje všechny takzvané zásluhy politika, a rozhodli se k akcím. Tak jeden se mu rozhodl dát veřejně „mir nichts, dir nichts“ půl milionu. Chápete to politikovo překvapení, když „jeho“ půlmilion můj kamarád veřejně odmítl? Dodnes mu nedošlo, že popularizační aktivitě mého kamaráda předcházelo třicet, čtyřicet let vyčerpávající vědecké práce. Za tu nedostal navíc ani grešli. Ani ji nečekal. Stal se slavným bez odměn, bez korupce. Další podobné příklady nebyly propírány v médiích a šířily se proto obyčejnou klasickou šeptandou.

A teď podle zpráv v médiích odmítl můj kamarád jmenování na kandidátce na celostátní vyznamenání.

„Proč?“ Ptají se politici a kšeftsmani s vědou. „Vždyť za to nic neukápne.“

„Nejde o prachy,“ odpovídají si.

„Ale té slávy,“ říkají ti poučenější.

Jen jim nejde na rozum, za čí peníze byl nominován, nebo v médiích prezentován jako vědec. Jakým mechanismem se šířila ta sláva. A že je vědcem v povědomí národa a toto povědomí roste a bují jako jakási rakovina bez podpor obchodníků, politiků, veřejných osobností.

Nebýt této rakoviny, tak by národ v české kotlině dávno neexistoval. To vzkážu kamarádovi při příštím setkání „na slunovratu“ jménem čtenářů Neviditelného psa. Doufám, že mi to nesečtou v mínusech.

Jestli někomu při čtení mého textu připadá, že čte věty pasující na drobné i významné události ze života RNDr. Jiřího Grygara, CSc, fyzika zkoumajícího moc mrňavé astročástice a zároveň převeliké hvězdy vesmíru, potom je takovýto dojem správný. Mnohé z vědátorovy minulosti bylo mediálně zapomenuto až na jedno jeho současné vyjádření. To nelze jen tak mediálně zapomenout. Řekl přibližně toto: Nechci, aby mé jméno figurovalo mezi jmény navrženými na státní vyznamenání.

Sláva z nenavržení tím zastínila možnou slávu z vyznamenání. Sláva totiž není ani náplní, ani cílem života doktora Grygara.