18.10.2019 | Svátek má Lukáš


ÚVAHA: Mám hospodu a co dál?

1.4.2006

aneb Jak může dopadnout nový majitel hospody na rohu

Jistě tě přepadne bezradnost, neboť se ptáš dost pozdě. Nyní jsi majitelem hospody. Právě proto, že jsi byl v hospodě dnes a denně, že to byl tvůj druhý domov, tvá denní zábava, zatoužil jsi ji vlastnit. Nyní přestala sranda.
Pokud jsi ty sám svůj nejlepší host, tak jsi udělal kozla zahradníkem - radši se seber a uteč.
Klidně tam nech všechny investované peníze, protože jakmile tam zůstaneš, bude tě to stát mnohem více.
Budeš denně hostit své kamarády, budeš pít více než dříve, budeš-li mít čas, a nakonec ztratíš i ten tvůj první domov. Pokud v něm máš nějaký živý či mrtvý inventář, tak na to zapomeň, vše bude pryč.
Nejprve přijdeš k poznání, že tam, kde ses dříve bavil, musíš teď dřít. Brzo ráno vstávat, nakupovat, uklízet, vařit, a když pak budeš mít celé tělo bolavé, až přijde ta chvíle, kdy jsi dříve chodíval do hospody, začne ti stres: chlapi budou požadovat pivo, budou netrpěliví, nepříjemní a do té doby, než se hladina alkoholu v jejich krvi dotkne bodu úlevy, budou i sprostí.
To, co jsi dříve jako host nechápal, že ta obsluha je dnes tak pomalá, nyní jako hostinský pochopíš během několika okamžiků. Zjistíš totiž, že jeden pár rukou, které máš, pokud jsi normálního vzrůstu, zdaleka nestačí. Pak, za výčepem, najednou budeš vidět povahové vlastnosti těch žen, kterým jsi dříve rád poroučel sklenku, zcela jinak. Že dříve byly zábavné, i hezké a zajímavé, to nyní, z tvého nového místa, nemůžeš pochopit: pojednou nemají ani jednu z těchto vlastností. Jsou to jednoduše ženské, které se nechají vydržovat a na konci večera nemají ani jeden nápoj na účtu.
Než se otočíš, den uběhl a lokál se počne plnit. Zprvu budeš vlídný, úslužný, pozorný, usměvavý, ochotný a šaramantní.
Pak se ti vše vymkne z rukou, protože se hladina alkoholu v krvi mužů přehoupne nad bod úlevy a začne dusno. Protože jsi dříve touto dobou nemíval daleko k úlevě, nebo jsi již měl nad úlevou, nebral jsi ony muže, kterým jsi říkával kamarádi, tolik vážně, ba mnohdy jsi se choval jako oni.
Dnes je vše jiné. Podlehneš chvilkové touze, do němoty se opít, a počneš zjednávat pořádek. Ale omyl, pokud sis myslel, že jsi ve své hospodě, nyní zjistíš, že vůbec není tvoje, že přesně tak, jak jsi to říkával dříve sám, je jejich. Je v rukou opilých chlapů a na nižším společenském stupni se pohybujících žen.
Chytneš se výčepu a zahledíš se toužebně na sklenici piva. Z oroseného snu tě probere tvá kuchařka voláním: těch sedm gulášů a pět vepřových mi tu vystydne!!!!!!!!
Vběhneš do kuchyně a zjistíš, že tolik talířů najednou nepobereš. Musíš běžet několikrát!
Proboha: běžet! To slovo a jeho důsledek jsi dříve neznal. I do hospody jsi pouze chodil, i když jsi měl opravdu velkou žízeň. Nikdy jsi tam neběžel.
Běháš tedy mezi stoly a nevíš, kdo si co objednal. Situace by se určitě nějak vysvětlila, protože ani hosté si nepamatují, co si objednali, a tak jen rozdáš. Teprve ten poslední moula, ten který má vysoko nad úlevou, požaduje vepřovou, a tobě zbyl v ruce guláš. Zase běžíš do kuchyně a tady dostaneš vynadáno od tvé kuchařky do blbců a opilců. Od té tělnaté ženy, která stojí na tvé výplatní listině!
Svět se obrátí vzhůru nohama. Tam, kde mají jedni pohodu, můžou mít jiní peklo. Zrovna, když si potřebuješ nutně odskočit, volají početná mužská hrdla žíznivě: pivoooooooooo!
Stáváš se nesoudným otrokem: přestože logicky myšleno by chlapi, nasátí jako houba, nemohli v tento okamžik zajít žízní, počneš roztáčet pivo a do trenýrek ti crnkne první kapička. Pak, když si myslíš, že by to šlo, když jsi rozdal tác plný potících se sklenic, začnou ti cpát do rukou prázdné talíře. Doneseš je do kuchyně a po otázce tvé kuchařky, to pro tu špínu chodíte i ke konkurenci, šééééééfe?, se počneš stydět.
Chceš si dát jedno pivo, ale asi skončilo kino a hospoda se změní ve vagón dobytka. Ti, kdo mají co pít, si hájí svá místa, a ti, kdo mají žizeň, se cpou tam, kam by se normálně nevešel ani špunt od červeného vína.
Ano, teď ti došlo, na co od rána myslíš a na co si nemůžeš vzpomenout: zapomněl jsi koupit frankovku! Ale, uklidňuješ se, červené jde málo. Jenomže teď asi ano, a ty nevěříš vlastním uším: pět ženských, co se nacpaly do skulinky u výčepu, vyžadují frankovku: pětkrát, pane vrchní!!!!
Musíš říci, že došlo, a ruměnec ti pokryje tvář: hele ty si tu novej, že, blbečku, řeknou dámy a vcelku v klidu se rozhodnou pro vermut. Oddychneš si, neboť netušíš, že večer ještě neskončil. Dámy si dávají vermutu, jako by měla zeměkouli trefit zatoulaná kometa, a začnou vrhat úsměvy na chlapy, kteří teď mají vysoko nad úlevou, a jsou na usměvavé tváře stárnoucích krasavic citliví. Již se kroužek dámské jízdy rozdrolil po celé hospodě. Důsledkem toho je, že lítáš s vermutem po celém sálu.
Pravděpodobně se však nezatoulala kometa, letící na planetu Zem, ale jednu z dam pohltila tvá špeluňka, na níž právě míří její vášnivě žárlící manžel. To je mnohem horší, bude se to týkat tebe osobně, neboť jsi za své publikum zodpovězen.

Ale to se již rozletí dveře a zuřící muž se vrhne do pachu lidských těl, složitých vůní lihovin a i oné vůně, jež sem proudí pootevřenými dveřmi od toalet. Ale ten nejjemnější fragment tohoto známého, hospodského aroma dodává obtloustlá kuchařka z kuchyně, neboť zapnula fritézu, avšak opomněla uvést do chodu digestoř.
Ačkoliv bys řekl, že při té koncentraci těl to není možné, zavlnila masou lidských postav vlna očekávání: kometa, v tvém případě rozzuřený manžel, řve a prodírá se ke tvé konzumentce vermutu. Že jsi právě přišel o útratu, to zatím ještě nevíš.
Přestáváš nosit nápoje, ba zapomněl jsi, proč tu jsi. Jen pozoruješ dění. Nechápeš, která z žen tomu žárlivci patří, zdá se ti, že mlátí každou, na kterou dosáhne. Možná, že by to trvalo nějakou chvíli, určitě jsi v to doufal, protože máš odpočinek. Nemusíš běhat. Z tohoto libého stavu nečinnosti tě probere řev tvé kuchařky: co sem lezeš ty kurvo jedna, jdi si za tím tvým vožralou, tohle je kuchyň, jestli sis toho nevšimla!
Než pochopíš, co se stalo, spatříš zpocenou a ušmudlanou ženu, jak vynáší ve svých silných pažích kropenatou slepici, jež ti před chvilkou říkala: blbečku.
Trochu jsi se zachvěl při pomyšlení, že na ni býváš strohý. Ona ta ženská v jejích rukách měla přibližně stejný počet kil, jako máš ty. Tentokrát sis crnknul do trenýrek podruhé.
Rozzuřený chlap nyní spatří svou ženu, jak se jako vánoční kapr zmítá v rukách tvé kuchařky, a protože se vstup do kuchyně nachází za výčepem, tvým královstvím, zamíří k tobě.
Tvé tušení něčeho zlého tě zklame. Bylo to ještě horší. Přestáváš být králem.
Chlap to vezme rovnou přes pípu a špinavé půllitry berou za své. Ani sis nestačil uvědomit, že ti ušetřil práci s mytím, když jednu dostaneš, rovnou do brady. Rána byla myšlena ženě, jež se nacházela v pazourech kuchařky, ale protože ji kuchařka zrovna odhodila, chytil jsi ji ty. Kropenatá slepice se válí ve střepech skla a její žárlivec na ní sedí a fackuje ji. Jelikož se toto divadlo odehrává na zemi a není tudíž viděno tvými hosty, skončí podívaná a zájem se opět vrátí k chlastu: Pivooooooooo!
Otáčíš se bezradně, koukáš hledáš, ale žádné sklenice již nemáš. Všechny jsou v lokále, ty na výměnu jsou jen střepy na podlaze. Nemám sklo, voláš nešťastně, a bouřlivý smích je ti ozvěnou. Blbeček, slyšíš ženské hlasy. Pitomec, chce prodávat pivo a nemá sklenice, basují hlasy chlapské, jako by to měly již dávno nacvičené.
Tentokrát jsi si crnknul do trenýrek potřetí. Tušíš, že to u těch tří kapiček nezůstane a běžíš na to místo, kde již celý večer chlapi vypouštějí zahřáté pivo. Jsi kapitán, který opustil tonoucí loď, jsi zbabělec, jsi hospodský bez sklenic. Pak se ti uleví. Vběhneš do lokálu udělat pořádek a zjistíš, že jej tví hosté již dělají sami: pípa je obložena hroznem napřažených paží a nikdo se nesnaží ji zavřít. Pivo teče jako horský potůček. Nevěřícně hledíš na to divadlo, když tu do tebe dloubne chlap, ukazující na svou sklenici, ve které se do půli nachází zlatá tekutina a zbytek je bělostná pěna: pane vedoucí, já bych vám poradil, jak byste prodal víc piva. Ještě nevíš, že sis naběhl a hloupě se ptáš: jak? Chlap se s chutí napije a s orosenou bradou řekne: no, kdybyste dával správnou míru!

Navštivte mé stránky








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.