Japonsko prožívá nejhorší okamžiky svých dějin od konce druhé světové války. Jako by se nebe spiklo se zemí a všechny živly na Japonsko zaútočily. Nad zničenou zemí navíc visí Damoklův meč jaderné katastrofy. Zprávy o vnějších škodách jsou děsivé. Zprávy o lidech, o Japoncích, ale dramatické nejsou.

Japonci nepanikaří, neděsí se. Jsou trpěliví. Dvacet pater v hroutícím se mrakodrapu scházejí spořádaně. V klidu, v tempu, kterému stačí nejstarší člověk. Pomáhají si navzájem. Vůbec platí to, že na prvním místě jsou ostatní a nakonec teprve já. Média přinesla zprávu o paní Hiroko Jamašita, která pod spadlou knihovnou ležela s rozdrceným kotníkem. Když po dlouhých hodinách ženu v bolestech objevili záchranáři, první její slova byla: "Prosím, omluvte mě, že vás obtěžuji. Pokud je v okolí někdo, kdo potřebuje pomoc víc než já, počkám."

Češi říkají, co tě nezabije, to tě posílí. Silný charakter těžká zkouška zocelí, slabého zlomí. Pro Japonce to je samozřejmost, ale stojí za zmínku. Japonci nekradou, nerabují. Nepřepadávají, nestřílí. Pomáhají si naopak navzájem.

Nebude to moc korektní, ale nejde nevzpomenout si na obdobné katastrofy jinde na světě. Třeba na hurikán Katrina v New Orleans roku 2005, na katastrofu v zemi pro mnohé nejcivilizovanější a nejvyspělejší na světě. Na davy rabujících, znásilňování, přestřelky na ulicích, na armádu, která přiletěla do postižených oblastí nikoli primárně zachraňovat, ale střílet zdivočelé lidi.

Moje čtvrtina japonské krve ve mně pláče nad lidským neštěstím. Ona japonská čtvrtina je ale taky hrdá, jak postižený národ čelí apokalypse. Moje polovina krve moravské se děsí představy, jak bychom obstáli my Češi, Moravané, Slezané, Romové, jako český zemský národ v obdobně hrozivé zkoušce.

Japonci jsou za poslední století zocelení dost a dost. Jejich povaha se přetavila do zcela odlišné podoby, než je ta evropská. Nouze, neustálá hrozba zemětřesení či tajfunů je naučila starat se samostatně o sebe i své okolí. Evropané se přesně tohle posledních šedesát šest let odnaučují.

"Hlavní věcí je starat se o sebe, kontrolovat a zdokonalovat sebe sama;… Být samostatný, být samosprávný a soběstačný, to právě znamená nežádat od druhého, aby ti dával, co můžeš a máš dělat pro sebe sám." Tohle nejsou slova Japonce. Napsal je Tomáš Baťa, Moravák.

Ono je jedno, jestli jsme Moravák nebo Japonec. Podstatné je, co umíme nabídnout jeden druhému.

To nejdůležitější poselství Japonců světu je obecná pravda pro každodenní život, v míru i v čase bouře: Naše cena není v tom, co máme, ale v tom, co dáváme druhým.

Převzato z Okamura.blog.idnes.cz se souhlasem autora