Deník The New York Times 20. listopadu přinesl půvabnou zprávičku o tom, jak Hunter Biden, syn současného prezidenta Spojených států amerických, pomohl obří čínské společnosti China Molybdenum získat kontrolu nad největším výrobcem kobaltu v Demokratické republice Kongo čili v rovníkové Africe.

Udělal to způsobem v pochybném podnikání obvyklým: spolu s několika americkými a čínskými šíbry založil účelovou firmu, která konžského těžaře ovládla odkupem většinového balíku akcií, aby je za dva roky zašmelila Číňanům. Autoři skromné noticky přitom zdůrazňují, že opci pozdějšího odprodeje si bodří Asiaté vymínili již při podepsání původní smlouvy. Jinými slovy, prezidentova ratolest dobře věděla, do čeho se pouští.

Otištění citlivé informace v deníku, který má nezaslouženě seriózní pověst, by nás mohlo zajímat ne kvůli samotnému převratnému sdělení, ale jako známka radikálních změn v samotném ovzduší americké společnosti. Vždyť obchod za směšných 700 milionů dolarů se uskutečnil již v roce 2016, proč se dostává na paškál až teď, po pěti letech?

Nesouvisí volba okamžiku pro publikaci spíše s nedávným varováním Bidenovy vlády, že Čína dlouhodobě a cílevědomě usiluje o naprostou nadvládu ve světové těžbě kobaltu a jiných vzácných kovů – to může vážně ohrozit americkou výrobu elektromobilů, na použití kobaltu přímo odkázanou. Elektromobilita je zase jedním z pilířů celé předpokládané Bidenovy přestavby americké ekonomiky. Už to tak vypadá, že prezidentův syn dlouhodobě spolupracuje s Číňany na realizaci jejich smělých plánů na úkor své vlasti.

Skandální odhalení nejde vnímat jinak než v kontextu atmosférických změn probíhajících nyní ve Spojených státech. Bílý dům může nakrásně ujišťovat veřejnost, že prezident o obchodech svého syna nemá žádné povědomí, ale je přesvědčen, že jsou křišťálově čisté. Vždyť mnozí čtenáři vzpomenutého deníku mají v živé paměti slova Joea Bidena pronesená před pouhým rokem na adresu kritiků jeho podnikatelského talentu: „Nechte vzorné obchodování mého syna být a soustřeďte se raději na kritiku Donalda Trumpa.“

Tehdy se jednalo hlavně o skandál v souvislosti s lukrativním zaměstnáním Huntera Bidena coby poradce ukrajinského plynárenského koncernu Burisma. V dubnu letošního roku, to znamená po úspěšných volbách, prominentní synátor uznal, že slušný obolus dostával od Ukrajinců jen kvůli svému jménu a vlivu na otce. Bez mučení se přiznal k tomu, že poradcem byl jmenován i přesto, že neměl žádné relevantní zkušenosti v oboru.

Neméně důležitý pro pochopení nálad v americké společnosti je samotný fakt, že zpráva o hanebném chování „křišťálově čistého“ Bidena mladšího vyšla v deníku The New York Times, který je dávno mnohými pokládán za stranický leták či nástěnku Demokratické strany.

Ze strachu, že upadne do naprosté bezvýznamnosti a přijde o zbytek čtenářů, musí i tento plátek následovat příklad ostatních „pokrokových“ médií typu CNN, The Washington Post a jiných. Pozoruhodné je jen to, že k prudkému obratu dochází již po deseti měsících Bidenova prezidentování. Neumím si představit, jak to bude vypadat po dovršení celého funkčního období, bude-li vůbec dovršeno.

Autor je publicista