Tuto otázku si klade mnoho lidí, nevím, jaký má vlastně smysl. Řekl bych, že žádný. Klasický příklad revoluce je pro mne ta francouzská, případně „VŘSR“. Něčím podobným to, co se stalo v listopadu 1989, chvála Bohu nebylo. Byla to v podstatě rozsáhlá a pokojná proměna společenských poměrů, zároveň se vytvořily předpoklady k rychlé změně mezinárodně politického postavení naší vlasti. Obojí nám vydrželo skoro 25 let a přes všechny chyby a nedostatky to byla změna výrazně k lepšímu. To je třeba zdůraznit tváří v tvář hloupým řečem o posledních 25 letech, kdy nám vládli „politici“, kteří nemakali a kradli.

V souvislosti s událostmi roku 1989 se vynořila spousta spikleneckých teorií. Ve vypjatých chvílích dějin s nimi přicházejí zpravidla ti, kteří v tom dění přišli zkrátka a měli zjevný podíl na tom, co bylo předtím špatně. Proto je obtížné brát je vážně.

K polistopadové změně přispěla především hluboká nespokojenost české společnosti. Teorie o její nepsané smlouvě s Husákem je nadsazená: smlouva učiněná za přítomnosti statisíců po zuby ozbrojených okupantů je smlouva sui generis a má v sobě zakomponováno, že jakmile jejich moc ochabne, vezme zasvé. Že česká společnost dokázala útlaku málo vzdorovat, je přitom nesporné. Podstatnou součástí problému jsou ovšem intelektuálové, kteří pro ni nedokázali vytvořit naději, tj. nějaké smysluplné ideje a program. „Kolektivní vina lidu“ je něco, co neexistuje, vinny mohou být jen docela konkrétní osoby. A nedá se taky říci, že by lidé byli za „totáče“ spokojeni s životní úrovní a s tím, že se v práci nepřetrhnou. Vadila jim zároveň nemožnost se pořádně uplatnit, najít si práci, která by jim mohla být v pravém slova smyslu povoláním, nedostatek volnosti pohybu po světě – to jsou prvky svobody v každodenním životě každého člověka. Tato nespokojenost sama režim nesvrhla, ale vytvářela živnou půdu pro změnu.

Příležitost vytvořily proměny v SSSR. Ruský režim byl v hluboké krizi a Gorbačovův plánovitý pokus o reformu rudého samoděržaví byl jistě předem odsouzen k nezdaru. Jeho živelný pokus o vytvoření svobodnější společnosti se zároveň alespoň na čas zdařil. Dalo se ovšem čekat, že změny v Rusku bude provázet imploze impéria, nepřirozeně nafouknutého po roce 1945.

Třetí faktor je naprostá neschopnost čs. normalizačního režimu hrozícímu ohrožení čelit. Přirozená politická reakce by byla trochu uvolnit napětí, jenže oni toho nebyli schopni: měli oprávněný pocit, že většina lidí je bere jako bandu odporných zrádců, zdá se, že o tom tak trochu museli vědět i ti v Moskvě, a nejspíš se tak trochu cítili i oni sami. Jejich naprostá neschopnost couvnout byla nesena příšerným strachem z odplaty.

Čtvrtým faktorem byl poměrně jednotný a pevný postroj Západu (např. ve srovnání s tím, co dnes předvádí v ukrajinské krizi).

Česká nezávislá opozice byla ve srovnání se sousedními zeměmi početně slabá. Režim se navíc začal hroutit až počátkem roku 1989. Původní koncepce – je třeba se soustředit na monitoring dodržování lidských práv a vyhýbat se politickým aktivitám, protože hrozí „nedozírné následky“, se prosadila ještě v srpnu 1989, kdy vedení Charty nepodpořilo veřejné protesty, a neochota se politicky organizovat vydržela až do listopadu. Skupiny usilující o politické angažmá a o spolupráci disidentských skupin na této základně (Demokratická iniciativa) zůstaly osamoceny.

17. listopadu a v následujících dnech se ukázalo, že režim už nedokáže držet hladinu násilí, která by čelila projevům veřejné nespokojenosti. Havlův improvizovaný výtvor, Občanské fórum, se postavil do čela masovým demonstracím (nikdo jiný totiž nebyl po ruce), a protože tito lidé vůbec nebyli připraveni na převzetí politické zodpovědnosti, nezbylo jim než opřít se o přeběhlíky z komunistické nomenklatury (Čalfa, Vacek) a spolupracovat s poraženými komunisty. Ti si vytvořili jakousi luxusní rezervaci zvanou KSČM, která od té doby otravovala český politický život a v parlamentu blokovala vytváření stabilních koalic. Politická pluralita byla od počátku pokažena monopolním OF - ODS byla bohužel aspoň v tomto ohledu jen jeho transformací.

Tím v sobě nový režim nesl nejen nesporné ctnosti, které jsem zmínil na začátku, ale i zárodky své smrtelnosti. Dnes zažíváme hlubokou krizi české demokracie. Přesto bych rád zdůraznil, že naše situace je pořád ještě lepší než to, co tato země zažila v roce 1938, 1939, 1945, 1948, 1968. Pokud nás přesto potká něco podobného jako tehdy, bude to tentokrát jen a jen naše vina.

14. listopadu 2014; psáno pro E15

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.