Když jsem se díval na internetu, co se píše o nedávném sněmu hnutí ANO, narazil jsem mimo jiné na Aktuálně.cz na komentář Martina Fendrycha z 28. 2. („Babiš začal rozvodové řízení s ČSSD a námluvy s TOP 09“). A zaujala mne vlastně jen jedna maličkost. V úvodu je řeč o nově zvolených „řadových“ místopředsedech: „Řadovými místopředsedy byli hned v prvním kole zvoleni tři lidé: brněnský primátor Petr Vokřál, místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová a starostka Prahy 10, dříve kádrová rezerva komunistické rozvědky (v tu dobu ještě Bartheldyová, vedena v objektovém svazku nelegální rozvědky pod krycím jménem LIA v podsvazku 447), „tažný kůň“ Radmila Kleslová. Vše v klidu a jasně, jak se čekalo. Čtvrtým řadovým místopředsedou se později stal poslanec Jan Volný.“

Tento způsob psaní mne zaujal. Vůbec nepochybuji o tom, že informace o paní Kleslové je pravdivá, už se o tom ostatně psalo i jinde, jen ne s takovou akribií. Veřejnost má být v případě veřejně činných lidí informována o minulých aktivitách tohoto typu. A mimo diskusi je i to, že podobné aktivity jsou zavrženíhodné.

Paní Kleslová má pro mne nulovou důvěryhodnost už pro své angažmá na Praze 10 i v hnutí ANO. Nic by na ní nezměnilo, i kdyby byla za totáče místo toho, o čem píše pan Fendrych, den co den po večerech přepisovala texty pro edici Petlice.

Citovaná pasáž mne ovšem zaujala z formálního hlediska: údaje o paní Kleslové z ní jaksi trčí, o žádném dalším místopředsedovi se už autor tak nerozepsal a k informaci o paní Kleslové se v komentáři už nevrací. Mají povahu „udání“, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu, „udání“ jako literárního žánru. Udání může být a často bývá pravdivé. Protože předmětem není trestný čin, autor se obrací k soudu veřejnosti. Pozoruhodné je, proč soud dnes už moc nefunguje a kompromitující materiály tohoto typu zabírají čím dál tím míň. Proč je veřejnost tak otrlá.

Skepse veřejnosti se datuje už od velmi nešťastného startu informování o spolupráci s StB v první polovině roku 1990. Tenkrát šlo o dva případy, o poslance Federálního shromáždění, evidované v dokumentaci StB, a zvlášť ještě o případ předsedy ČSL a místopředsedy Sněmovny lidu Bartončíka. Problém nespočíval snad v tom, že by některý z nich evidován nebyl nebo že by mluvit o spolupráci těch lidí se StB bylo nenáležité, nýbrž takříkajíc v technice provedení.

Evidence agentů a dokumentace byla tehdy v péči Ministerstva vnitra a nebyla přístupná veřejnosti. Bylo rozhodnuto, že každý evidovaný dostane možnost, aby se mandátu (případně kandidatury v červnových volbách) sám vzdal. V tom případě se vše vyřeší diskrétně. Pokud odmítne, bude věc se vší parádou zveřejněna (to předpokládá jistou kooperaci exekutivy, orgánů ministerstva vnitra a aspoň některých médií). Což se taky stalo.

Tento postup měl povahu politické manipulace a nebylo obtížné jej označit za vydírání. Výběr případů se řídil okolnostmi (tehdy šlo o evidované poslance) a nikde nebylo zaručeno, že ti, kteří se podvolili, nebudou někdy v budoucnu vystaveni dalším nárokům.

V této situaci někteří poslanci FS (já a Emanuel Mandler, kteří jsme tam seděli za Demokratickou iniciativu, jsme k nim patřili), navrhovali rychlé plošné zveřejnění všech údajů o evidovaných osobách. Jistě by se musela vyřešit řada problémů, ale odpadla by základní negativa: vydíratelnost a možnost politické manipulace. Tento způsob se nakonec taky prosadil, ale nedokonale a pomalu – trvalo to všechno řadu let.

Také proto má dnes, pětadvacet let po pádu předlistopadového režimu, po nekonečných a únavných tahanicích, pro řadu lidí informace o spolupráci StB jen malou relevanci. Větší pozornost než předměty té informace na sebe přitom upoutávají ti, kteří s ní přicházejí: v očích jedněch se takový člověk jeví jako Saint-Just, v očích druhých jako zavilý pomlouvač. Někdy, například v atmosféře permanentní hysterie, bývá obtížné od sebe obě polohy oddělit, navzájem se prolínají. Fanatické jakobínství a cynický pragmatismus k sobě mívají blíž, než se na první pohled zdá.

8. března 2014; psáno pro Echo24