Den české státnosti, který jsme letos oslavili v podstatě nepozorovaně, protože připadl na neděli, patří mezi státní svátky druhé kategorie. Byl schválen kdysi dodatečně, navíc s potížemi a až po velkém boji. Slaví se 28. září, v den, kdy byl kdysi zavražděn přemyslovský kníže Václav. Se světcovým jménem ho ovšem nelze úředně spojit, společnost by to rozdělovalo.

A tady je problém: svátek se Den české státnosti jmenuje zcela právem, ale stejným právem by se měl jmenovat po zavražděném světci, protože s jeho osudem, historií a s legendou, která se na a něj váže, je spojen zcela logicky a podstatně.

Kníže se mezi našimi pracujícími netěší příliš velké úctě. Je to, jak napsali v pátek v Listu českých právníků, jednak proto, že „světcův postroj k Němcům“ byl „celá staletí hodnocen rozporuplně“ (řekl bych, že přesnější by bylo říci „po necelá dvě poslední století“, ale nebudeme slovíčkařit), a jednak proto, že byl chápán „spíše jako církevní postava“. Vzhledem k tomu taky faktografické znalosti o něm jsou poněkud mlhavé: podle toho, co jsem si přečetl v sobotu v Babišově MfD, kladou lidé jeho narození mezi léta 929 a 1205, jako způsob smrti se uvádí „propíchli ho mečem“, případně „otrávili“, a lokalita, kde se tak stalo, kolísá mezi Poděbrady, Prahou a okolím a Starou Boleslaví. (Tohle bych až tak nepřeceňoval, já taky z hlavy např. nevím, kdy se narodil a kdy zemřel Karel IV.)

Autor těchto řádků je evangelík a kult svatých nedrží. Považuje však za podstatné toto: to, co o svatém Václavu víme, kromě toho, že máme k dispozici kosterní pozůstatky, jsou informace na pomezí historie a legendy. Bylo by bláhové tvrdit, že legenda nemá s historií vůbec nic společného, a hlavně, legenda není důležitá jen kvůli tomu, že se z ní dá více či méně vyvodit, co bylo, ale také, ne-li především, kvůli tomu, že říká, co má být. Působení legendy pak není jen církevní nebo náboženské, ale často i dejme tomu duchovní a ve výjimečných, významných případech, jako je tento, i politické. To je docela legitimní. A tak jsou postava zavražděného knížete i legenda s ním spjatá už po staletí zhmotněním naší sounáležitostí nikoli s Německem, ale se Západem, s Evropou – a pro mne, a předpokládám, že nejen pro mne, samozřejmě s křesťanským Západem a křesťanskou Evropou. A to už tehdy, kdy žádní „Němci“ v novodobém slova smyslu neexistovali, tehdy, kdy Svatá říše římská představovala jakýsi nedokonalý zárodek toho, co se dnes (taky nedokonale) zhmotnilo v EU a v NATO. A obě tyhle realizace Západu, ta středověká i novodobá, jsou jen světským zhmotněním toho, co se v obecné rovině na konci třicátých let pokusil hezky zformulovat Emanuel Rádl (evangelík jako já): "Pod Západem rozumíme dnes onu obrovsky rozsáhlou a širokou duchovní krajinu, z níž ční jako veliké hory Sokrates se svou nezávislou kritikou, římské právo se svým porozuměním pro jasné formulace, křesťanství s láskou k bližnímu, rytířství s pochopením pro individuální nezávislost, scholastická metafyzika, reformace se svým návratem k evangeliu, anglický parlament, základy vědy, osvícenství, humanita, lidská práva, demokracie... dějiny Západu spočívají v pokroku ducha, jenž dělá nové a nové objevy ve svobodném úsilí po pravdě a lásce k bližnímu a každým svým objevem prohlubuje ty předchozí."

O svou příslušnost k Západu jsme museli po staletí těžce bojovat a v tom boji byli i padlí. Kníže Václav byl jedním z nich. Zásluhou jeho i mnoha dalších (nezapomínejme, že státní idea tolik uctívaného Karla IV., o němž náš lid ví povětšinou prd, stála na svatováclavské tradici) se nám s mnoha peripetiemi podařilo až dosud být sice nepevnou a okrajovou, ale přece jen svým způsobem bezpečnou součástí Západu.

Teď je naše příslušnost k Západu opět osudově ohrožena imperiálními avantýrami Putinova Ruska. Ale nesvádějme vše na Putina, nejde ani zdaleka jen o vnější ohrožení. Podstata problému je, že jsme ohroženi a rozděleni také a především uvnitř, sami mezi sebou, že hranice mezi Ruskem a Západem vede uprostřed nás, že si svou příslušnost k Západu budeme muset zase jednou – pokolikáté už - znovu vybojovat, že to bude stát hodně práce, slzy, pot a s jistou pravděpodobností i krev, a že se to tedy znovu jako vždycky v minulosti bez vážných a bolestných obětí neobejde.

Měli bychom se snažit – a nezlobte se, vy ostatní, že sám za sebe a za své blízké říkám zároveň taky prosme Boha - abychom tentokrát uspěli, abychom tentokrát dopadli lépe než naposledy, v hnusných a temných letech 1945-8. To si připomínejme v Den české státnosti.

28. září 2014