20.6.2024 | Svátek má Květa


TGM: Výročí, na které bychom neměli zapomínat

6.3.2007

Tomáš Garrigue MasarykStalo se zvykem připomenout si osobnost, dílo a odkaz Tomáše Garrigue Masaryka zejména při výročí jeho narození 7. března. Po čtyřicet let vlády komunistické strany v Československu pořádal československý exil při této příležitosti vzpomínkové slavnosti. Masaryk byl připomínán na shromážděních všude tam, kde demokraté z Československa unikli komunistickému šikanování, žalářování i oprátce, kam někteří přišli pokusit se o podobnou zahraniční akci, jakou dokázal zorganizovat TGM za první světové války. Světová politická situace však byla tentokrát zcela jiná, byly i jiné metody úsilí o nápravu poměrů ve vlasti.

Vzpomínková shromáždění nebyla samoúčelná. Často byli na ně zváni politikové a osobnosti kulturního života hostitelských zemí. Byli žádáni, aby užili svého vlivu a zabránili rozšiřování sovětského impéria, aby protestovali proti věznění demokratů v Československu, aby pomohli naší politické opozici. Západní státníci, spisovatele, divadelníci i prostí voliči chápali, k jakému odkazu se demokratický exil hlásí, a to pomáhalo k prosazování návrhů exilových organizací i aktivních jednotlivců: Byly založeny parlamentní výbory, které se porušováním lidských práv v komunistických zemích zabývaly, některé západní vlády vázaly obchod s komunistickými státy na dodržování lidských práv a podporovaly svobodné šíření informací do zemí ovládaných komunisty. Český a slovenský demokratický exil přes svoji názorovou rozrůzněnost, typickou pro svobodné lidi, našel vždy v mravním odkazu T. G. Masaryka sjednocující sílu.

Dnes už máme po řadu let možnost narozeniny T. G. Masaryka svobodně vzpomínat v zemi, pro jejíž samostatnost TGM tolik riskoval a udělal. Masaryk však nebyl nikdy, po celou dobu čtyřicetileté vlády komunistů, v naší vlasti zapomenut, i když totalitní režim udělal vše pro to, aby zapomenut byl. Pravda, ve školách jsme se toho o TGM mnoho nedověděli. Rozhodně nic pozitivního. Avšak ten, kdo o Masarykovi vědět chtěl, ten se k informacím dostal. Nebylo snad rodiny, která by nevlastnila Čapkovy „Hovory s TGM“ nebo některou z Masarykových knih. Proto, když se za Pražského jara v roce 1968 mohlo v Československu svobodně mluvit, téměř svobodně psát a vydávat knihy, vyšly opět „Hovory“, některé zasvěcené studie o Masarykovi a dokonce gramofonová deska s Masarykovým projevem k 10. výročí založení republiky.

V údobí husákovského potlačení svobod dosažených Pražským jarem byl Masaryk opět „zahnán do ilegality“. Jeho osobnost, filozofie, politická činnost a odkaz zůstaly však častým předmětem zájmu mnoha demokraticky smýšlejících občanů, zejména disidentů. Jedním z důkazů tohoto hlubokého zájmu o TGM byl čtyřsvazkový Masarykův sborník, který vyšel ke 130. výročí jeho narození v roce 1980 v samizdatu, v edici Petlice. Byl to sborník prací domácích i exilových autorů. Odborně sestavená masarykovská bibliografie zaujímá v tomto sborníku ne méně než 60 stránek. Je dokumentem, že o TGM byly napsány stovky, ne-li tisíce knih, článků a odborných studií. A každoročně vznikají nové a nové studie, byť už od smrti T. G. Masaryka uplynulo téměř sedmdesát let.

***

Proč je stále Masarykův myšlenkový a státnický odkaz připomínán a studován? V čem tkví jeho velikost, že je stále předmětem zájmu tolika autorů? Prof. Milan Machovec ve své knize „Tomáš G. Masaryk“ připomíná, že po Komenském to byl první člověk českého původu, který se nezabýval jen vyloženě českou, ale i světovou problematikou a že v době své zralosti snad nebylo jiného Čecha, který by byl sečtělejší, infomovanější a s tak širokým okruhem zájmů: od filozofie přes sociologii, krásnou literaturu až po praktickou politiku. V údobí před svým prezidentsvim byl vůdčím zjevem opozičním, člověkem schopným mimořádné osobní statečnosti a angažovanosti.

Kdo jiný z jeho současníků a kdo z generací následujících by dokázal v 65. roku svého života, ve věku, kdy každý už pomýšlí na klidné dožití, se vydat bez rodiny do exilu a postavit se do čela riskantního boje za nový stát? Masaryk byl přesvědčen, že tento čin a všechna jeho předchozí veřejná vystoupení, jsou nedílnou součástí jeho povinností k národu a k sobě samému.

Masarykova filozofie, „myšlení samo“, jeho kritické postoje k různým myšlenkovým proudům nebylo to hlavní v jeho životě. Masaryk nestál o to být jen katedrovým filozofem, teoretikem, intelektuálem… Masaryk chtěl především jednat; jednat ve shodě se svým přesvědčením, kterého nabyl svým přemýšlením. Jednání, čin, to byl důsledek jeho „myslitelské“ činnosti. Tím se tak lišil od převážně většiny současníků a tím by vynikal i dnes.

Nemůžeme v krátkém vzpomínkovém článku ani stručně vyjmenovat všechny hlavní události jeho bohatého života, nastínit jeho hlavní myšlenky a popsat jeho činy. Životopis TGM je snad už dostatečně znám a jeho zásluhy o čistotu vědy, o potlačení pověr, o spravedlnost pro jednotlivce i celé národy, o založení Československé republiky byly popsány během posledních let mnohokrát.

***

Pozastavme se dnes jen u jednoho aspektů jeho myslitelské i praktické činnosti, kterou podtrhuje prof. Machovec už v roce 1969 v předmluvě ke své už zmíněné knize. Jedná se o myšlenku, která je pro náš národ a jeho demokracii nanejvýš aktuální. Je vyjádřena slavným masarykovským lapidárním rčením: „Ježíš - ne Caesar.“

Masaryk neřekl „demokracie - ne diktatura“, ale heslem Ježíš zdůraznil náplň pojmu demokracie a dal mu hluboký humanitní rozměr. Ježíš, jeho učení o lásce k bližnímu, tedy respektování druhého, soucit, mravnost v činech - to je Masarykova představa demokracie. Demokracie není jen vláda většiny nad menšinou. To by menšina na tom mohla být často velmi špatně a některé osvícené diktatury by snadno po mravní stránce předčily demokracie vyznačující se jen demokratickým volebním mechanismem. To by byla jen diktatura většiny nad menšinou. V demokracii musí být zaručena práva jednotlivce a menšiny, musí být respektováno přirozené právo. Demokracie musí být lidským a mravním překonáním jakékoliv totality.

Masarykovo „Ježíš - ne Caesar“ znamená jistě také: demokratická politika, národní svébytnost, svoboda, individualita, svobodná opozice atd., a ne despocie, ne teror, ne násilná kolektivizace, ne totalitní mocenská politika atd. atd. Ale toto všechno nestačí a není zárukou udržení demokracie. Demokracie se stane humanitní a bude minimálně zranitelná, když lidé budou žít „plný“ život. To podle Masaryka znamená život citlivý i mravní, to znamená také ohleduplnost k bližním a už rozhodně ne využívání druhých. To znamená také život myslivý i aktivní, avšak život smysluplný, v němž se musí prolínat věčnost s přítomným okamžikem, život z hlediska věčnosti („sub specie aeternitatis“), život, který pamatuje i na životy těch, kteří přijdou po nás. Tyto závěry by měly být přijatelné nejen pro teisty, ale i pro agnostiky a lidi jakéhokoliv „světového názoru“.

***

Hodně pozitivního bylo za posledních šestnáct let v naší vlasti uděláno. Nebyli bychom objektivní, kdybychom to nepřiznali a neocenili. Ale co mnohé z nás hodně trápí, je, že naše nová demokracie není ještě ani dokonalá, ani zcela zajištěná. Největším nebezpečím pro její zánik není dnes Rusko ani žádný sebevětší stát na západ od naší republiky. Největším nebezpečím pro naši demokracii, které žádné NATO nemůže odvrátit, jsou tací lidé, kteří mají ještě dnes obrovské výhody že svých politických kariér nebo kariér svých příbuzných za komunistického režimu a pak lidé, pro které je jejich osobní nebo partajní úspěch vším, kteří se neštítí podvádět a žít na úkor jiných, někdy i za pomoci nedokonalých zákonů. Nebezpečím pro naší demokracii je domýšlivost a sebespokojenost některých politiků, netečnost a arogance vedoucí až k nedodržování zákonů a opovrhování přirozeným právem, které kupí nové a nové nespravedlnosti. Nic nemůže víc přispět ke zničení opravdové demokracie než atmosféra nezákonnosti a nespravedlnosti.

Mnoho demokratů ve vlasti i těch Čechů z demokratického exilu, roztroušených po světě, je dnes zahořklých a k poměrům doma velmi kritických. Také mnoho občanů, kteří zažili za vlády komunistů hodně bídy, šikanování a věznění, je dnes znechuceno, stáhli se do soukromí, začali se věnovat jen svému povolání a aktivní politikou a mnohými jejími aktéry opovrhují.

Bylo by však velkou chybou rezignovat, podlehnout apatii. To by nebylo dobré pro vývoj naší demokracie a pro další generace národa, nad nímž není důvodů lámat hůl. To by nebylo masarykovské. Kolik bojů on prohrál? Kolikrát byl nenáviděn většinou národa? Nakonec zvítězil! Musíme se každý angažovat podle svých sil a možností, aby humanitní demokracie v České republice nakonec zvítězila v plném rozsahu, aby každý občan a každý Čech se tam cítil opravdu „doma“.