13.6.2024 | Svátek má Antonín


SVOBODA: O čem se smí a o čem nesmí mluvit

21.3.2023

Slovo je nejmocnější zbraní. Tak tomu v lidských dějinách vždy bylo, je a navždy bude. Proto se „špatná slova“ vyškrtávají z knih, z přednášek a z učebních osnov, a když je opakujete, tak vám nadávají. Jiná slova jsou naopak skoro povinná. Chcete-li dostávat granty a být miláčkem médií, musíte jich mít v každém svém vyjádření aspoň dva metráky. Určitě to někdo kontroluje, jestli jich třeba není o deka míň. Na slova je prostě třeba si dát dobrý pozor.

Kdysi se jistá slova mohla říkat, číst a poslouchat jen v soukromí a děti se učily je na veřejnosti zamlčovat. Za druhé světové války či před rokem 1989 to bylo pochopitelné, ale bohužel podobnou dobu zažíváme i dnes. Už se zase něco smí říkat jen doma, potichu a mezi přáteli, kteří smýšlejí stejně, jinak vás ti jinak smýšlející odsoudí, umlčí a pozurážejí. Někteří čtenáři už to zažili na vlastní kůži, jiní ještě nemají takovou zkušenost, ale černé na bílém to najdete třeba tady: https://www.sosp.cz/vysledky-pruzkumu/

Některá slova dříve nevídaná se totiž mohou na veřejnosti říkat bez uzardění, ba dokonce za ně následuje potlesk. Co na tom, že podle vás nepatří do veřejné sféry, protože jde o intimity, jimž sluší soukromí (menstruace, menopauza, únik moči, gender, kojení na veřejnosti, feminismus, kvóty pro ženy, sexuální úchylky, bizarní praktiky aj. Ale existuje i mnoho jiných a množina témat vhodných k diskusi se neustále rozšiřuje). Žádné téma dřív tabuizované dnes údajně není příliš neslušné, intimní nebo nevhodné pro hlasitý hovor v tramvaji a před nezletilými. Zapomenuta jsou dávná pravidla slušnosti a anglické umění debat o počasí. V tomto ohledu se razí otevřenost a transparentnost. Vidět až do útrob, odhalit až na dřeň. Protože jsme lační krve, potu, střev a bulvárnosti.

Na opačném spektru dovolenosti jsou naopak témata, o kterých ve slušné společnosti mluvit nesmíte, jinak vás onálepkují jako proruského trola, tmáře, zastaralého či zpátečníka. Dokonce existují i slova nepsaně zakázaná, jako například černoch, cikán, pohřeb či smrt. Vždyť smuteční rozloučení už se skoro nekonají, a když už se někde koná pohřeb, děti se na něj radši neberou, aby se nedověděli, jak život končí. Vždyť i těhotenství se „jen“ přerušuje, jako by v něm šlo zase pokračovat, až se to matce bude hodit v kariéře.

Podobně je tomu s činnostmi a aktivitami. Některé musíte milovat a provozovat (například sportovat, jíst zdravě, podporovat samoživitelky, kupovat bezobalově, číst Deník N, nadávat na Babiše, zachraňovat klima nebo chodit na provládní demonstrace). Jinými termíny a činnosti naopak musíte nahlas opovrhovat (spalovacími auty, domácími pracemi, vařením pro manžela, touhou mít děti hned po dvacítce, kouřit, jíst maso, létat do zahraničí na dovolenou či chodit na protivládní demonstrace). Domácí zabijačka nebo krmení hus šiškami jsou činnosti nepřijatelné pro citlivou duši salónního kritika, jež lační po krvi a po vnitřnostech jen tehdy, když se mu to hodí. Maso je slovo odporné; řezník nebo prodavač vánočních kaprů sadistickým povoláním, jako byl kdysi kat, a svíčková či kostky na guláš se podle těch puristů nejspíš pěstují rovnou zatavené do igelitu v zázemí supermarketu.

Někomu jsou tatáž slova, věty a názory dovoleny, jinému ale veřejnost stejná slova neodpustí. Miláčci médií mohou pít, lhát, mluvit sprostě a o jejich charakter, krásu tváře či ztepilost postavy se nikdo nesmí ani slůvkem otřít, aby pořádně nenarazil. Naopak třídní otloukánci jsou vláčení kanály, zasypáni exkrementy a ostouzeni ve veřejném prostoru bez uzardění a bez následků, protože kopat do neoblíbenců je všeobecně dovoleno. Podobně se to má s logickou argumentací. Co vadí u jednoho k nepřekonání, to jinému odpustíme, protože „to je přece docela jiný případ“.

V posledních dnech rezonuje ve veřejném prostoru rozhovor s moderátorkou Danielou Drtinovou a její slova o tom, že by se měly svým kolegyním omluvit ženy, které ve své práci využívají své sexuality. Do češtiny přeloženo: že zůstaly ženami. U této poznámky se na chvíli zastavme, protože různost pohlaví je také zakázaný obrat. Muži už totiž nesmějí obtěžovat ženy, dvořit se jim, svádět je či imponovat. Ženy si pochopitelně mohou dělat, cokoliv chtějí, protože podle aktuálního výkladového slovníku jim patří tento svět, aby se odčinila staletí trvající nadvláda mužů. Jenomže ani s tím nejsou všichni spokojeni. Ukazuje se totiž, že některé ženy jsou krásné a žádoucí a někdy jim díky tomu leccos projde. Krása zlepšuje známky ve škole, prodává a souměrná tvář zkracuje vyjednávání, vyhrává volby a zvedá cifry na výplatní pásce. A to je nepřípustné a urážející, protože v práci i v životě se podporuje rovnost práv, příležitostí, možností i výdělku. Ideální by bylo, kdybychom si byli podobní jako vejce vejci, kdybychom se rodili podle stejného vzoru, stejně voněli a podávali naprosto stejné výkony a aktivity. Ale současně je nutno mít plná ústa diverzity. Asi jak které. Normální svět je pro modernisty diverzní příliš.

Ráda bych se moderátorky někdy zeptala, jak sexuální efekt vypnout. Třeba by jako právnička mohla prosazovat zákon, který ty některé ženy trochu zeškaredí, aby srovnaly krok s těmi podle mužů méně hezkými. Spát se šéfem je podle ní nejen nesprávné, nemorální a neetické, ale i nefér. Jak k tomu přijdou ty ostatní ženy, které sexepílem neoplývají nebo po kterých jejich šéf nezatouží? Ano, říká má jmenovkyně, ty hezké, vnadné, úspěšnější by se měly omluvit těm ostatním. A možná nejen ony. Omluvit by se měli chytřejší méně chytrým, schopnější neschopným, rychlí pomalým, vysocí menším. Je totiž doba vrcholného omlouvání, což je mimochodem taky zajímavé a dnes hojně omílané slovo. V minulosti jsme se omlouvali za špatnosti, jichž jsme se skutečně dopustili. Dnes se za vlastní lži či urážky netřeba omlouvat, zato je třeba se hluboce kát za věci, které jsme nespáchali, za skutky, jichž jsme se nedopustili. Třeba za otroky a otrokáře, za bělochy, za muže, za heterosexuály, za dávné kolonizátory, pány a poddané, za svůj původ či příbuzenství, za nedbalý potlesk, za málo nadšení a nedostatek solidarity. Tuhle mě přes sociální sítě kdosi vyzval, abych se omluvila Ukrajině, protože jsem se jako dítě ve škole učila rusky.

Správnou omluvou je dokonce možné odčinit otázky, které jsou zakázané, protože pochybovat o dobru se dneska nenosí. Nesmíte pochybovat ani se ptát na válku, na covid, na vlajky na veřejných budovách, na minulost nového prezidenta, na solidaritu, na grýndýl a pochopitelně taky na svobodu slova. Otázky a pochybnost značí znevažování a znevažování uctívaných model je dnes opět zapovězeno. „K čertu se svobodou slova,“ říkají někteří. „My dáváme přednost bezpečnosti.“

„Copak vám někdo zakazuje ty vaše komentář psát a tisknout?“ napsal mi tuhle jeden pán, co se mu nelíbilo moje konstatování, že přituhuje. „Vy si můžete psát komentář a já vám můžu upřímně napsat, co si o něm myslím,“ sám si odpověděl a hned v další větě mi sprostě vynadal. Ne, nezakazuje. Jen zastrašuje, odrazuje, zatlačuje, přehlušuje, vyřazuje.

Jaké štěstí, že máme v Ústavě zakotvenu svobodu slova a právo na vlastní názor. Tak jen ať tam obojí zůstane ještě hodně dlouho. Protože co je pravda a co lež, dokáže definitivně rozpoznat jenom čas. A co si o světě kolem myslíme a co z pravd, polopravd, faktů a lží sami vyvozujeme, to je náš úsudek a hodnotový soud, jak se lze hezky dočíst v tomto pojednání Iva Telce:

https://www.epravo.cz/top/clanky/skutkova-tvrzeni-nebo-hodnotici-usudky-116009.html

Můj kolega v něm trefně uvádí: „I proto je nepoměrně obtížné až nereálné „bojovat s dezinformacemi“, vyjma zejména válečných lstí, poplašných zpráv a pomluv, jinak, než vlastní informační otevřeností a zejména důvěryhodností zpráv, které jsou založeny na objektivitě, „i když se mi nelíbí“. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o „boj proti lidem“, jejichž naladění je z řady důvodů, třeba i pochopitelných, rozličné. Týká se to i odlišných osobnostních zralostí jednotlivých lidských bytostí, se kterou také nutno počítat. Nikoli snad proti ní bojovat.“

Hodnotové soudy a názory, myšlenky a vůbec slova nám, doufám, nikdy nikdo nevezme a nezakáže. To bychom totiž museli přestat myslet. No, třeba by to mnohým ani nevadilo…

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů a senátorkou

Psáno pro Deník.cz