SVĚT: Rok s dvěma osmičkami, 1988, přinesl naději
Rozechvěni jsme opravdu byli, když jsme na jaře roku 1988 četli neuvěřitelné články dokonce i v sovětském tisku. “Je to možné?” “Že by se konečně ledy hnuly? “Už to praská! Už to praská!” telefonovali mi přátelé do Kalifornie ze třech kontinentů, dokonce i takoví, kteří se o dění za železnou oponou už dlouho valně nezajímali. Jistě, náznaky změn v sovětském bloku tu byly už dřív: V Polsku se ledy hnuly a zase zamrzaly od počátku osmdesátých let se vznikem a potlačováním Solidarnošči, v Kremlu sídlil Gorbačov a vyhlásil svoji “perestrojku” a “glasnosť” už někdy v roce 1986, Sovětský svaz měl stále svá vojska v Afghánistánu, ale zprávy naznačovaly, že jim mudžahedínové s pomocí amerických moderních zbraní zasazují tvrdé rány. Prostřednictvím OSN se dokonce začalo jednat o vyhlášení Afghánistánu za neutrální stát. Tedy porážka? Nepokoje etnických skupin a nedostatek obilí byl hlášen z několika oblastí Sovětského svazu. Ale Gorbačov přece chtěl svými reformami Sovětský svaz posílit a nikoli rozložit! Proč najednou takový poraženecký tón v sovětském tisku, který pro nás samozřejmě znamenal naději.
Co se v roce 1988 objevilo v médiích o SSSR?
V českém Rudém právu z 13. dubna 1988 vyšel bez komentáře článek Anatolije Dobrynina, předního funkcionáře Komunistické strany Sovětského svazu, ve kterém jsme se mohli dočíst neuvěřitelná prohlášení, totiž, že “kapitalismus prokázal mnohem větší odolnost, než se dříve soudilo. V podmínkách vědeckotechnické revoluce se mění charakter masové základny, o niž se tradičně opíralo komunistické hnutí. V řadě zemí se snížila podpora komunistických stran, snížila se jejich sociální základna, v jednotlivých stranách dochází k rozkolu, slábnou internacionální vztahy, je nebezpečí poklesu jejich vlivu na mezinárodní procesy. Socialismus neposkytl dosud masám západních zemí přesvědčivý důkaz hluboké demokratizace společnosti a radikálního, přednostního řešení ekonomických problémů. K tomu se přidaly negativní procesy v rozvoji celé řady socialistických zemí počínaje SSSR. Přitažlivost socialismu zeslábla. Zaostávání komunistů je zvlášť výrazné na pozadí činnosti internacionál jiných politických směrů a stran – sociálních demokratů, zelených, křesťanů, konzervativců, liberálů. Na překonání tohoto zaostávaní bezprostředně závisejí osudy komunistického hnutí.”
Pavel Tigrid v revui Svědectví č. 83/84 z roku 1988, kterou jsme pomáhali rozesílat v minivytiscich a kamuflovaných obálkách do husákovského Československa, tento článek z Rudého práva komentoval takto: “Ne, to není redakční úvodník (Svědectví)… Nejde tu ani, jak by se mohlo zdát, o výlevy primitivního antikomunismu. Nic takového. Jsou to názory a závěry zastávané vysokým funkcionářem sovětské komunistické strany, pravou rukou generálního tajemníka této strany (Gorbačova)…”!
O pár týdnů později moskevská Pravda, nepochybně také se souhlasem Gorbačova, uveřejnila ostrou kritiku dosud nedotknutelné zásady vnitrostranické demokracie od V. Salivanova, vysokého funkcionáře v důležitém sovětském ministerstvu leteckého průmyslu. V článku stálo, že “od Stalinových dob až podnes se praktikovala špatně (vitrostranická demokracie – pozn. aut.): nikoli členstvo, funkcionářské kádry, dokonce ani sjezdy a ústřední výbor neurčovaly politiku strany, rozhodovalo o ní suverénně vedení… na špičce moci generální tajemník se nikdy nemýlil, jeho slova platila jako konečná a neměnná pravda, nic už se nesmělo zkoumat nebo kritizovat. Stačilo citovat vůdce. (…) sovětský režim se v tomto bodě nezměnil ani za vlády Stalinových zástupců. Diktatura jedince se upevňovala, ekonomie upadala a zájmy dělnické třídy byly příživnické třídě byrokratů zcela lhostejné. Do strany pronikaly a zahnízdily se v ní cizí elementy, sledující jen vlastní kariéru, tajnůstkářská politika nutila lidí, aby žili s dvojí tváří, jednou navenek a jednou soukromou.” A kdo to způsobil? “Popravdě řečeno,” v závěru napsal Salivanov, “všechny naše chyby a omyly jsou především důsledkem selhání naší strany, ústředního výboru a každého komunisty.”
To byla bomba! Tedy nic závratně nového, co bychom tehdy nevěděli, ale senzací bylo, že to vyšlo v Pravdě, v ústředním listu KSSS. Pavel Tigrid k tomu ve Svědectví napsal: “Co když perestrojka a glasnosť, soustavně aplikované, mohou být počátkem konce stalinského typu socialismu (a jiný zatím v zemích sovětského bloku neznáme)? Jinými slovy: důsledná demokratizace, decentralizace, pluralismus vedou nikoli k přestavbě systému, ale k jeho demontáži.”
A už příští rok, 1989, se sovětská vojska stáhla z Afghánistánu, padla berlínská zeď a českoslovenští komunisté zůstali “jako ten kůl v plotě” (památná to slova generálního tajemníka KSČ Jakeše)! Pavel Tigrid měl pravdu, za pár roků všude ve střední a východní Evropě socialismus končil a 26. prosince 1991 se oficiálně rozpadl Sovětský svaz, den po rezignaci Gorbačova! Tak brzy jsme to nečekali!
Co se psalo v roce 1988 o Číně?
V Číně, kde ještě před pár lety s vražednými následky řádila kulturní revoluce, rovnou udělali kříž nad marxisticko-leninskou ideologií a v tichu pohřbili i jen vzpomínku na ni. Heslo před Palácem lidu v Pekingu, hlásající slávu “nesmrtelným marxisticko-leninským myšlenkám Mao Ce-tunga” bylo zabíleno a za pár dní se tam objevila obrovská freska vybízející k “vybudování silné Číny, demokratické a socialistické”. Opravdu socialistické? Zároveň totiž byla “přetřena” čínská ústava, která najednou zaručovala, “ze soukromé hospodářství může existovat a rozvíjet se”. A nově zvolený čínský prezident ve své inaugurační řeči ani jednou nezmíní jména Marx, Lenin, Mao Ce–tung, a ani náznakem nezavadil o jejich ideje a myšlenky.
Co tedy zbylo komunistům v Číně? Naštěstí pro ně, to hlavní – moc, koncentrovaná v rukou vládnoucí kliky, řízená a kontrolovaná stranickými, vojenskými a policejními špičkami. Tak to v Číně začalo. Dnes, po dvaceti letech, bují v Číně grunderský kapitalismus doplněný jednou důležitou výjimkou, a tou je železná zásada zvaná vedoucí úloha strany. Není to čínská verze fašismu s nacionalismem, zbrojením, propagandou a se vším všudy, co k fašismu patří?
Co se psalo v roce 1988 o Afghánistánu?
Selig S. Harrison z Cornegie Endowment for International Peace v New Yorku tehdy napsal (a Svědectví otisklo úryvky): “Afghánistán, který vznikne po odchodu sovětských vojsk, bude pro obě supervelmoci minovým polem nebezpečí a nejistot. Nejzřetelnějšími vítězi v tamní válce (proti sovětským silám a afgánským komunistům, pozn. aut.) jsou po zuby ozbrojené skupiny muslimských fundamentalistů vyznávajících nejrůznější odstíny islámu od saúdsko-arabské vahhábské ortodoxie až po šíitský přístup k věci a la ajatolláh Chomejní. Fundamentalističtí vůdcové budou moci tvrdit, že islám vyhnal jednu supervelmoc z Íránu (americké diplomaty i s šáhem) a teď i druhou z Afghánistánu (SSSR).”
“Největší část dodávek zbraní afghánskému hnutí odporu, které zorganizovaly za 2,1 miliardy dolarů Spojené státy, připadá fundamentalistickým frakcím, jež měly předtím v afghánské společnosti jen marginální postavení. Doplatily na to vlivnější kmenové vojenské jednotky spojené s nefundamentalistickym islámským duchovenstvem. Na Reaganovu vládu dělá velký dojem disciplína a nadšení fundamentalistů a nebere na vědomí ostrý antiamerikanismus hlavních představitelů hnutí.”
“Zde se, že v Afghánistánu teď budeme svědky složité situace, kdy fundamentalistické a kmenové frakce nebudou válčit jenom s komunistickou vládou v Kábulu, ale i mezi sebou.” Tolik S. S. Harrison v roce 1988.
Harrisonova vize byla správná. Nikdo tehdy nepředpokládal, že relativně malá, ale nejfundamentálnější islámská frakce, jejíž jádro tvořili studenti islámských duchovních škol a jejich zahraniční souputníci, Tálibán, se po stažení sovětských vojsk zmocní v Afghánistánu moci, zavede krutý středověký režim, poskytne výcvikové základny a všemožnou podporu bin Ládinově al-Kajdě a ta odtud bude vysílat teroristy široko daleko do světa a zabíjet tisíce nevinných lidí. A teprve Bushova administrativa (nikoli Clintonova po útocích na americká velvyslanectví v Africe a na křižník Cole) až po 11. září 2001 našla odvahu (v Afghánistánu padlo 15 000 sovětských vojáků!) na Afghánistán zaútočit za účasti malých kontingentů NATO, vládu Tálibánu odstranit a zbytky jejích bojovníků zahnat do ilegality. Samozřejmě, Tálibán a al-Kajda mohou proti vládě v Kábulu a jednotkám NATO vést partyzánské teroristické akce třeba po desetiletí, zejména budou -li mít stálou podporu od islámských fanatiků z kmenů sídlících v pohraničních horách Pákistánu.
Ano, světová média v roce 1988 nám přinesla zprávy a prognózy, které nás překvapily a které se brzy uskutečnily. Pro nás to byl rok víc než nadějný.
