Na druhý svátek vánoční je v kalendáři uvedeno jméno sv. Štěpána. Prvního mučedníka, ukamenovaného proto, že usilovně šířil víru v Krista mezi chudými a neuznávanými.

Ale tento den není jenom připomenutím světce, zprovozeného ze světa vezdejšího takto krutým způsobem. V tento den ještě v 19. století byla vyplácena na statcích v Čechách chasa. K finančnímu ohodnocení své práce dostávala ještě pečený mazanec a někdy i nějaké šatstvo. Smlouva jim pak byla buď obnovena, nebo šli čeledíni a služebné o dům dál. Proto se prý říkalo, že na Štěpána není pána.

Občané naší země byli na Štěpána obdarováni posledním projevem prezidenta Miloše Zemana. Byl to spíš výčet důvodů současné ne úplně utěšené situace a také rekapitulace jeho více jak třicetiletého působení politice. Novináři jeho projev většinou neshledali dostatečným, prý byl hlavně sebestředný. Pravdou je, že až některý z novinářů bude prezidentem, prosloví on svůj proslov takový, jaký on sám uzná za vhodné. Právě to dělá i prezident Zeman. Jeho proslovy nejsou filozofickými úvahami Václava Havla-nelze zapomenout na jeho první novoroční projev, začínající slovy o tom, že naše země nevzkvétá, ani skutečná, vážná, prezidentská zamyšlení Václava Klause, z nichž poslední projev byl zakončen nečekaným vyhlášením amnestie.

Miloš Zeman je prostě jiný. Co bylo na jeho projevu ale neočekávané a možná až trochu dětinské, bylo citování básně na konci projevu. Báseň Sbohem a šáteček vzhledem k jeho obvykle hřmotnému vystupování působila opravdu dětinsky. A byla, jak už jsme byli svědky urputného hledání údajného Peroutkova prohlášení o Hitlerovi-gentlemanovi, opět citovaná velmi nepřesně. Slova o onom bílém šátku, kterým mává ten, kdo se loučí z úst prezidenta Zemana, byla prostě úplně obyčejně divná. Vzhledem k tomu, že Ing. Miloš Zeman byl ve svém životě prognostikem, nějak by se mi při této příležitosti z jeho úst v současné situaci více hodilo Dykovo „Neoslyš slova varující, neprodej úděl za čočovici“. Ale to bych se přiřadila k novinářům, kteří by mohli opětovat, že až budu prezidentka, mohu si v projevech říkat, co uznám za vhodné.

Ale tento poslední vánoční projev Miloše Zemana nebylo to jediné, čím prezident na konci svého funkčního období obohatil veřejnost, jak Pražany, tak turisty naše i zahraniční. Na Pražském hradě jsme totiž měli-asi poprvé-vánoční jarmark. Nevím, co správce veřejných prostor, kterými 2. a 3. nádvoří Hradu je a kterým je asi Kancelář prezidenta republiky, vedlo k takové inovaci a také nevím, jestli o ní dosluhující prezident, sídlící teď povětšinou v Lánech, vůbec ví. Ale je to zvláštní podívaná. Hlavně cizinci, posedávající na podivné dřevěné konstrukci se střechou a pojídající opečené klobásy-v těch stáncích totiž téměř nic jiného, než právě bratvursty, neprodávají-a to vše v těsné blízkosti katedrály sv. Víta, si odnesou nezapomenutelný zážitek z prohlídky kdysi sídla českých králů. Nejvýstižnější se mi jevila slova jednoho bodrého šedesátníka: „Mámo pojď, přece se nebudeme cpát buřtem na přepáleném sádle kousek od Svatováclavské kaple“. Možná v duchu tohoto ozvláštnění by pro příští rok mohlo vzniknout před Jiřským klášterem dětské hřiště s prolézačkami a pískovištěm. Tak sbohem a šáteček!