Koncem loňského roku Senát předložil v parlamentu návrh zákona o Národním parku Šumava; jednalo se o upravený návrh Plzeňského a Jihočeského kraje. Nad návrhem se rozproudila docela zajímavá diskuse (k zamyšlení je bezelstné úvodní vystoupení ministra ŽP Brabce) – ani ne tak z věcného hlediska, jako spíše z mentální a argumentační úrovně jednotlivých poslanců: vesměs se argumentovalo developerstvím, podnikatelskými kmotry a byznysem, argumentovalo se též stranickou příslušností zpracovatelů předchozích návrhů. (Slušnosti, serióznosti, věcnosti a korektnosti se v parlamentu, zdá se, příliš nedaří.) Již na samém začátku byla deklarována snaha nepustit návrh do druhého čtení; v podstatě jediný věcně správný, objektivní argument proti návrhu zákona byl ten, že národní parky by měly být řešeny společným zákonem v rámci obecného zákona o ochraně přírody. Takže návrh do druhého čtení puštěn nebyl.

Pravdou je, že fakticky by žádný zákon o Národním parku Šumava potřebný nebyl (odhlédneme‐li od formálního požadavku §15, odst. 3, zákona č. 114/1992 Sb., který požaduje vyhlášení národních parků zákonem), pokud by byla dodržována dikce nař. vlády č. 163/1991 Sb., kterým byl Národní park Šumava vyhlášen, a pokud by nebyla účelově zneužívána vágní ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. v § 22, odst. 1, který v lesích národního parku váže ochranu lesa na blíže nespecifikovaný souhlas orgánu ochrany přírody, a v § 66, odst. 1, který provádění činnosti v národním parku umožňuje orgánu ochrany přírody omezit nebo zakázat za podmínek stejně neurčitých, jako v §22. Proto hlavním cílem předkládaného senátního návrhu bylo stanovit kontrolovatelná kritéria (!) pro sledování dění a vývoje v NPŠ, která v zákonu 114/1992 Sb. (snad úmyslně?) chyběla.

Nyní je v parlamentu jako sněmovní tisk 501 návrh novely zákona č. 114/1992 Sb. z dílny MŽP. Tento návrh tedy řeší, mimo jiné, tu jedinou věcnou výhradu proti předchozímu senátnímu návrhu, totiž že národní parky by neměly být řešeny samostatnými zákony, a výrazným přepracováním hlavy II deklaruje čtyři národní parky; mezi nimi samozřejmě i Národní park Šumava. V rámci této změny byl přepracován i výše zmiňovaný paragraf 22/1: navrhované znění doplněného paragrafu 22a, odst. 2, v rámci tzv. bezzásahovosti explicitně zakazuje preventivní ochranu proti kalamitnímu šíření biotických činitelů („nejslavnější“, i když nikoli jediní, jsou tzv. kůrovci) a v téže větě, v rámci stejné bezzásahovosti, stejně důrazně požaduje preventivní opatření proti vzniku lesních požárů. Takže na jedné straně tvorba podmínek pro zvýšení požárního nebezpečí (tvorba uschlého lesa vědomým šířením kalamit biotickými činiteli), na straně druhé provádění preventivních opatření proti požárům. Pokud připustíme, že blesk, a tedy i požár jím způsobený, je také přírodním fenoménem, a to i na Šumavě, pak musíme konstatovat, že tzv. bezzásahový režim v NPŠ je vlastně spíše režimem bezzásadovým.

Tato nekonzistentnost vyvolává podezření, že hlavním cílem novely zákona 114/1992 Sb. je legalizovat činnosti (či spíše nečinnosti), které byly a jsou v Národním parku Šumava pod pláštíkem ideologie „opravdové“ přírody prováděny, a uvolnit propagátorům tzv. bezzásahovosti ruce k dalšímu konání. Podporuje to i fakt, že beze změny zůstal kontroverzní absolutistický § 66/1, který svou vágní nekontrolovatelnou formulací dovoluje orgánu ochrany přírody libovolně omezit nebo zakázat jakoukoli činnost bez objektivních důvodů.

Takže po neúspěchu ideologií té jediné pravé víry, té jediné čisté rasy, té jediné spravedlivé společnosti logicky museli přijít s ideologií novou: s ideologií té jediné opravdové přírody. Přesto jako by se ekologisté báli, že budou za své činy pohnáni k odpovědnosti, a proto potřebují zákon, který jejich ideologii zlegalizuje a je samotné ochrání před zaslouženým trestem; protože ty původně živé lesy na Šumavě, ten obyčejný život v nich, to pro ně není ta „opravdová“ příroda. Obávám se však, že jejich obavy z odpovědnosti jsou v naší zdemogratizované (pro nepamětníky: od slova „demogratizácija“, oblíbeného to výrazu jednoho z našich prezidentů) a zhumanizované společnosti neopodstatněné. A ještě více se obávám, aby se ze „stočtrnáctky“ nestal náš „norimberský“ zákon.