I když rostou počty nakažených covidem, nemocnice mají málo případů a úmrtí jsou (bohudíky!) sporadická. Nicméně občas se objeví varovné hlasy o další vlně nemoci a s nimi nutně i úvahy o nových restrikcích.

Z ekonomického hlediska jde o principiálně chybné představy. Cokoliv, co by připomínalo další lockdown, jakkoliv v omezené míře, je hospodářsky smrtící. S dynamicky rostoucím schodkem a s křehkou ekonomikou, která po covidovém šoku trpí mnoha nerovnováhami, si to nelze představit.

Je na čase změnit dikci. Kdo se chtěl očkovat, mohl. Stihnout se to dalo pětkrát, není proč brát nějaký mimořádný ohled na lidi, kteří využili své svobodné volby a očkování nepodstoupili. Nesporně existují některá opatření, která dávají i nadále smysl – roušky ve veřejných prostorech, ve veřejné dopravě, to jsou nějaká vyjádření elementární opatrnosti v místech, kde se potkávají neustále proměnlivé skupiny lidí a kde mnohdy není možné udržovat ani slušný sociální distanc, natož pak rozestup bezpečný ze zdravotního hlediska. Ale to jsou drobná osobní uskromnění. Samozřejmě jsou zde pak speciální prostory, jako nemocnice, domovy důchodců a sociální služby obecně. Tam nechť rozhodnou odborníci, komu a za jakých podmínek do nich umožnit vstup. Konec konců máme rozsáhlé možnosti testování.

Takových specifických případů je možné najít více, nechť tedy nejsem chytán za slovo, že neuvádím všechny. A jsem si vědom relativně skutečně výjimečných, ale velmi vážných příběhů lidí, kteří z různých důvodů trpí sníženou imunitou či jinými obtížemi, nemohou být očkovaní, a pro které je každé setkání velmi rizikové. Vím o nich, stát by měl poskytnout maximální podporu jejich individuální ochraně.

Ale i tak platí: Systémové restrikce a plošná opatření jsou něco, co již nelze akceptovat. Prostě ekonomicky ztratily smysl.

Před rokem a půl a také před rokem touto dobou bylo možné přijmout různé varianty lockdownu jako v danou chvíli jediný mechanismus proti šíření nemoci. Mělo to racionální důvod. Plné nemocnice na pokraji svých kapacit - velmi mimořádně pro daný účel zvýšených, nutno dodat - znamenaly přímé ohrožení systému. Kdyby se situace vymkla z rukou (k čemuž asi nebylo příliš daleko), kdyby se rozšířila panika, výsledky mohly být ještě podstatně horší než těch zhruba 30 tisíc mrtvých nad obvyklý roční stav. A také ekonomické dopady by byly ještě vážnější.

Jestliže nyní můžeme brát za potvrzené, že očkovaní se sice nakazit mohou, avšak s nízkou pravděpodobností, a naopak s vysokou pravděpodobností relativně lehkého průběhu nemoci, pak byl onen racionální důvod v danou chvíli nulován novými skutečnostmi.

Neočkovaní uskutečnili svou volbu. Mají na ni plné právo – jakkoliv někomu může připadat chybná, nezodpovědná nebo jakákoliv jiná, je to osobní rozhodnutí. Jestliže však na jedné straně této mince je svoboda, na druhé najdeme napsáno „odpovědnost“. Jinými slovy kvůli skutečnosti, že se nějakých 35 procent občanů nehodlá nechat očkovat, nelze omezovat celou zemi.

Kdybych to měl říct do jisté míry cynicky, přišla chvíle, kdy v podstatě máme ekonomický zájem na tom, aby ona další vlna nemoci proběhla. Samozřejmě je nutné vyhodnocovat kapacity nemocnic, je potřebné, abychom byli připraveni na možné komplikace, ale snažit se oné vlně zabránit – to je absurdní z principu. Ještě více je to pak absurdní z hlediska nákladů, které bychom museli vynaložit.

V tuto chvíli je čas opustit zbytky restrikcí a nechat svobodně neočkované převzít i onu odpovědnost za jejich rozhodnutí.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem