aneb Jak to vypadá v menších městech

Doktor mi nařídil procházky (2 km denně), nechtělo se mi , ale nakonec jsem vyrazil 29.3. 2021 odpoledne na procházku po centru města. Dívám, se dívám, ale nestačm se divit. Myslel jsem, že budu pro posouzení epidemiologické situace počítat lidí, kteří nemají roušky. Ale dopadlo to úplně jinak.

Mnohem jednodušší bylo totiž počítat ty, kteří roušky mají. Bylo jich 5x méně než těch, kteří na opatření vlády platné od 22.3.2021 kašlali a byli buď bez roušek, nebo s rouškou pod nosem. Při potkání s nimi nebylo možné dodržet vzdálenost dva metry, a tak jsem musel uhýbat do silnice nebo na trávník. Abych byl přesný: v jednom případě z deseti setkání se stalo, že paní, která šla proti mně, si roušku nasadila. Té jsem odpověděl na pozdrav. Pozdravy neorouškovaných jsem se rozhodl ignorovat. Třeba jim má nelibost z ohrožování mé osoby covidem dojde.

Asi po pěti minutách jsem potkal skupinku čtyř děvčat věku tak okolo 16 let. Vzorně jsem se uhnul do trávníku a zavolal na 158 státní policii. Asi po 15 minutách jsem potkal policejní auto na vedlejší silnici. Stopl jsem je a zeptal se, zda-li děvčata našli. Našli jste, rádcové…? A představte si, že našli. Tři si stačily roušky nasadit, ta čtvrtá se po domluvě omluvila. Za to, že možná ohrozily několik lidí na životě, je to jistě pro ně příjemné řešení. Proč policie nezasáhla, když děvčat byl nadpočet, to jsem se zapomněl zeptat.

Když jsem volal po čase na další čtyři děvčata bez roušek opět policii, tak z toho již nadšení evidentně nebyli. Prý si mám najít jiné číslo. Ptal jsem se, které, ale odpovědi jsem se již nedočkal. Tato druhá partička děvčat měla asi větší štěstí než ta první.

Osobně bych vše mohl hodit za hlavu, v květnu mi bude 80 let, takže s životem jsem již vyrovnaný. Jsem také jednou očkovaný, takže bych snad covid přežil. Ale jde mi o něco jiného. Jde mi o to, že se ukazuje, kdo je kdo. Ukazuje se, že je mnoho bezohledných, sobeckých a nezodpovědných lidí. Lidí, kteří škodí ostatním. Kdyby tito lidé totiž dodržovali opatření vlády, tak by tato opatření nemusela být tak tvrdá a nemusela by trvat tak dlouho. Ale je poučné, že mezi těmito lidmi je 80 % mladých. Těch mladých, kteří si myslí, že u nich bude mít nemoc lehký průběh, a na starších lidech jim zřejmě nezáleží. Přitom vše, co kolem sebe vidí, vybudovali ti starší.

O starších lidech se také dovídáme v médiích, že je nutno je chránit. Ale to jsou jenom řeči, v praxi to vypadá úplně jinak. Viz například moje dnešní “procházka”. Starší lidé se bojí vyjít z domu, aby nepotkali právě takové bezohledné lidi, jako jsem potkal já. Navíc se bojí i jezdit autobusem, neboť řidič v nich může jezdit bez roušky a zamořit celý autobus. Bojí se jít nakoupit do samoobsluhy a na poštu, neboť i tam se vyskytují “hrdinové na úkor druhých” - antirouškaři. Bojí se jet výtahem v paneláku, aby nepřistoupil nějaký potenciální “vrah” bez roušky.

Stát, když vydá nějaké nařízení, tak musí být schopen a musí mít snahu tato nařízení kontrolovat a případně pokutovat. Nikoliv se na to, a tím pádem i na seniory, “vykašlat”. Blíží se volby, a policie nechce popuzovat občany sankcemi, To bych však řekl. že těch 26.000 mrtvých a jejich příbuzné příliš nezajímá. Autor je nestraník, praktický sociolog