SPOLEČNOST: Zasloužíme si je?
Po dvaceti letech demokracie jsou voliči rozděleni přibližně na stejné části napravo i nalevo a jaksi chybí silnější střed, který by stabilizoval politickou scénu, středová strana nemá v našich podmínkách příliš šancí uspět. Je tu stále početná skupina lidí, kteří si myslí, že polistopadový vývoj není dobrý, že nebere dostatečně v úvahu situaci lidí s nižšími příjmy a že nebrání nezaslouženému obohacování určité vrstvy podnikatelů i politiků. Většinou nemají tito voliči levice reálnou představu o možnostech státu a málokdy něco vědí o skladbě státního rozpočtu nebo o HDP. Kdysi uvěřili argumentům o rovnosti žaludků a zapomněli, že nemáme stejné hlavy ani ruce, a jsou ochotni házet do jednoho pytle všechny, kdo vydělávají víc než oni, jako by všichni kradli. Nostalgicky vzpomínají na někdejší zdánlivou rovnost, zapomínají, čím byla vykoupena, ale spíš to nechtějí vidět.
Dnes už nemusíme mít obavy z návratu totality, na to krajní levici chybí spojenec nejvěrnější. Ale zkušenost říká, že jejich předáci vždy budou oddalovat racionální řešení a budou demagogicky omílat žvásty o tom, že na krizi nesmí doplácet ti, co ji nezavinili, aby se zavděčili naivním voličům a dostali se k prebendám. Samozřejmě, že na ni nejvíc doplatí ti chudší, i když ji nezavinili. Zdánlivá prosperita období normalizace byla zaplacena takovou stagnací, že nám např. Rakousko uteklo za dvacet let o sto procent HDP. Nebýt toho, každý z nás mohl mít dvojnásobné výplaty! Zkuste odhadnout, jaký je to dluh, o kterém KSČ(M) nechce slyšet.
Pak tu ovšem máme také zdivočelé liberály.Ti levičákům nahrávají na smeč, když zavádějí takové daňové novely, které zvýhodňují nejbohatší a frustrují ty s menšími příjmy. Podle nich je spravedlivé, když každý platí stejné procento z příjmu, ale už je nenapadne se zeptat, jestli je spravedlivé, když někomu zůstane po odvodu daně sto tisíc a jinému patnáct nebo ještě míň pro život rodiny! O nezasloužených platech vedoucích činitelů v podnicích se státní účastí už je škoda se zmiňovat. Někdy méně bývá více, poplatky v ordinacích a v nemocnicích jsou správné, ale poplatky v lékárnách být nemusely. Zvlášť když zůstávají lékárnám, kterých je teď třikrát víc než kdysi.
Chybí tady sociální demokracie skandinávského typu, která by rozdíly tlumila. ČSSD ovládli normalizační funkcionáři a vezou se na vlně nespokojenosti, ať to stojí co to stojí. Špidla snad měl snahu o posun k politice Tonyho Blaira, jenže zmínění šíbři se ho zbavili vykopnutím nahoru, jak se to dělalo v jejich rodné straně. ODS prohrála dvoje volby jako daň za chyby v polovině 90. let, ale přesto se snaží snižovat zadluženost, i když si tím podřezává větev. Žádná strana není stále progresivní, někdy dělá, co je třeba, jindy stojí na brzdě a je na voličích, aby to včas poznali. Slovákům trochu závidíme euro, ale Dzurindovy reformy nám nevoní, spíš bychom chtěli s bolákem k mastičkáři než k chirurgovi. Tam to chvíli bolí, ale rychleji se to hojí.
Tržní ekonomika bohužel není bez chyb, jistě se z této krize poučí jako z mnoha předcházejících. Smutné je, že desítky milionů lidí po celém světě mají z toho existenční problémy - jenže s plánovaným hospodářstvím máme zkušenosti horší. Že nebudou volby, není zase taková škoda. Zdá se, že úřednický ministr financí je realista a to je určitě lepší, než kdyby tam byl populista, rozhazující peníze na dluh, jako by jej nikdo nikdy nemusel splácet.
Takže se vraťme k původní otázce: Kteří voliči si nezaslouží takové politiky, jaké máme?
