6.12.2021 | Svátek má Mikuláš


SPOLEČNOST: Zaniklý stát a trvalá výzva

28.10.2006

28. říjen je velmi podivným svátkem. Slavíme "Den vzniku samostatného československého státu", třebaže příslušný stát již nelze najít na aktuálních mapách a třebaže oslavovaná "samostatnost" nebyla v evropských dějinách nikdy ničím víc než chimérou, jejíž sledování nás v minulém století dovedlo do ruské pasti.
Při výročí 28. října také raději neuvažujeme o Československu, ale tradičně pouze o jeho prvních dvaceti letech, o období "první republiky". Málokdy se zamýšlíme nad Československem jako nad zaniklým státem, který bytostně patřil k rozdělené Evropě a po větší část svých krátkých dějin byl součástí sovětského impéria, takže hned několik generací mělo možnost poznat, co je skutečný "žalář národů".

Bezprostřední příčina vzniku Československa, zánik habsburské říše, byla přitom pro celou střední Evropu velkou příležitostí. Rakousko-Uhersko přece nezaniklo pouze proto, že prohrálo válku: jeho pád byl způsoben hlavně tím, že nedovedlo vytvořit podmínky pro rovnoprávné a nenásilné soužití středoevropských národů. Jeho zániku proto téměř nikdo nelitoval, a oslabení vojenskou porážkou bylo tak pro ně smrtelné.

Vidina uklidněných národů
Nicméně právě proto, že tu šlo v prvé řadě o soužití středoevropských národů, nemohl být samotný zánik starého Rakouska dostatečnou zárukou, že se poměry v naší části Evropy nějak výrazně zlepší. A při vytváření podmínek tohoto soužití nebyli spolutvůrci nového pořádku naneštěstí ani důslednější, ani zodpovědnější než ubozí Habsburkové.
Tehdejší nejvýznamnější český politik, Tomáš G. Masaryk, šířil na samém sklonku války naději, že stanovení nových hranic bude po zániku Rakouska-Uherska a osmanské říše vcelku hladkou záležitostí. "Jakmile se národové uklidní a přijmou zásadu sebeurčení, rektifikace etnografických hranic a minorit provede se bez rozčilení a na základě věcných úvah," napsal tehdy v pamfletu Nová Evropa. O sedm let později, při psaní Světové revoluce, byl ovšem o poznání zdrženlivější:
"Naši a také rakouští Němci se dovolávali práva sebeurčovacího a autority Wilsonovy. Skutečně toto právo, které se také hlásalo z naší strany a již před válkou, posud jasně formulováno nebylo."
Otázkou tedy zůstává: Odkud bral Masaryk v roce 1918 jistotu, že se cokoli provede bez rozčilení "jakmile národy přijmou zásadu sebeurčení", když ji ani po sedmi letech nedokázal formulovat? A jak vůbec mohl něco tak vágního označit za zásadu? Masaryk neměl při psaní Nové Evropy zjevně tušení, o čem mluví. A žádné nenásilné soužití nelze vystavět na prázdných slovech.

Pomalé doznívání
Předmnichovské Československo, pro současníky počátek lepšího světa, lze po zkušenostech 20. století vnímat spíše jako doznívání výjimečně kultivovaných poměrů vládnoucích v celém Předlitavsku nejpozději od roku 1867, kterým teprve Velká válka zasadila smrtelnou ránu.
Stále nás poněkud mate, že v Československu se slušné poměry udržely po roce 1918 o něco déle než u jeho sousedů. Jsme dokonce v pokušení zdůvodňovat tuto skutečnost naší vrozenou demokratičností a přehlížet její skutečnou příčinu a zároveň příčinu všech příštích katastrof, totiž absurdní mír, který po Velké válce rozdělil Evropu na diktující vítěze a umlčené poražené, přičemž frustrace z podmínek tohoto "míru" otevřela v poražených zemích prostor pro vznik nejrůznějších násilnickým režimů.
Z pohledu vítěze nemusí být obludnost takového míru po nějakou dobu vůbec patrná, ale i Čechům nakonec stačilo ohromné zklamání z diplomatické prohry v roce 1938, aby je principy svobody a demokracie nadlouho přestaly zajímat. Vydavatel Lidových novin Jan Stránský napsal v listopadu 1938 hojně citovaná slova: "Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky ... Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou - buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost." Češi se tehdy náhle probudili do světa ovládaného silou, ale Němci, Rakušané a Maďaři v něm žili už dvacet let! Češi v něm vlastně žili také, jenže jim nevadil.

Síla a právo
Stránského myšlenka ostatně nebyla v tuzemsku tak docela nová, dotud neslýchaná, vysvětlitelná pouze všeobecným zoufalstvím druhé republiky; hned na počátku republiky první prohlásil totiž Alois Rašín něco velmi podobného: "Právo na sebeurčení je hezká fráze, ale nyní, když vyhrála Dohoda, rozhoduje síla." (Vrozená neomalenost dovolila Rašínovi vyslovit přesně to, před čím Masaryk marně zavíral oči.)
Dovolává-li se síly velmoc, může to působit nevkusně, ale sází-li na sílu malý, nepočetný národ, vypadá to jako selhání pudu sebezáchovy. Na každý pád jde o cynické přesvědčení, že svět ovládaný silou namísto práva nemusí být vůbec špatný, bude-li ovšem tato síla na "naší" straně. Mělo nám usnadnit pochod do tábora "vítězů", leč zavedlo nás do labyrintu neřešitelných problémů, z něhož se snažíme uniknout bezvýslednými pokusy o nějakou "tlustou čáru za minulostí". Budeme v něm však bloudit tak dlouho, dokud tato selhání zřetelně nepojmenujeme, a to s vědomím, že nepovedený mír (ne)ukončující Velkou válku není výlučně českým traumatem, ale že jde o evropského kostlivce v evropské skříni. Vedle této výzvy je veškeré omílání frází o "našich demokratických tradicích", kterému se tak rádi věnujeme zejména koncem října, jenom hrou na slepou bábu.

HN, 27.10.2006

Autor je učitel








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.