Když se objevil jazz jako nový hudební směr, starší lidé si stěžovali na nevycválanost mladší generace, která se spouští s něčím tak neslýchaným, jako je tahle nehorázná nová „hudba“.

O mnoho let později, kdy jazz už dávno byl považován za klasiku, se objevily elektrické kytary, počátky rokenrolu a Beatles. A ctihodní otcové opět vzdychali, jak jsou ta jejich děcka nevychovaná, že poslouchají takový rachot. Ti samí se o nějakých dvacet let později mohli zjevit z hiphopu. A dnes jsou Beatles náctiletými považováni za neposlouchatelný předpotopní opruz. A když s Pikorou zatoužíme navštívit heavymetalový koncert, pravidelně bych ronila slzy nad tou bandou zkrotlých pivních pupkáčů v publiku, kteří kdysi bývali rebelskými máničkami v těch nejvypasovanějších džínách.

Co z toho plyne? Že mezigenerační pnutí vždy bylo a vždy bude. A zatímco postarší tatíkové si vždycky budou myslet, že svými zkušenostmi strčí své potomky hravě do kapsy, ve skutečnosti je to ta nejmladší generace, která je nositelem technologického pokroku. A tak je jen logické, že budoucí změny na trhu práce dopadnou na populaci nerovnoměrně, a věk v tom bude hrát zásadní roli.

Není to tak dlouho, co českým mediálním prostorem prosvištěl rozhovor s novinářkou a matkou dítka, které, abych tak řekla, podle všeho propadlo jevu zvanému youtubering či víc počeštěně utubering. Tato novinářka se zlobila, že youtuberská videa jsou plná vulgarit a product placementu. A že prý je třeba je regulovat. Argumentovala, že děti jsou příliš slabé, tudíž musí být chráněné (jelikož například nedokážou product placement rozeznat), a že Youtube je jediným neregulovaným „médiem“.

Popravdě řečeno, já to vidím jinak.

Utubering je nový fenomén, který se objevil v posledních deseti letech. Je vám víc než třicet? Pak se utuberingu nejspíš už nevěnujete. A statisticky vzato je slušná šance, že jste ho dosud ani nepochopili. Lidé ze starších generací by utubering pochopit mohli, kdyby chtěli; oni ale většinou nechtějí, protože jim připadá pod jejich úroveň.

Jistě, v pozadí utuberingu, tedy točení krátkých videí o tom, co generaci náctiletých zajímá, jejichž smyslem je oslovit co největší počet sledovatelů, je byznys. Ti nejschopnější utubeři, kteří mají nejvíc sledovatelů, spolupracují s různými firmami na skryté či otevřené propagaci jejich produktů. Ale byznys v pozadí je jen vedlejším efektem, není v prvním plánu. V jádru je něco jiného.

Jde o to, že mozek starších a mladších generací se naučil zpracovávat informace jiným způsobem. Starší generace se velmi rychle dokáží zorientovat v psaném textu, zvláště bravurní v tom jsou, mají-li za sebou trénink například v podobě vysokoškolského studia. Sledování videí je zdržuje. Starší lidé navíc mají zvyk jako kulisu, aby „se necítili sami“ pouštět si televizi ve stejném pokoji, ve kterém se pohybují, i když vysílanému programu třeba vůbec nevěnují pozornost.

Generace náctiletých to má jinak. Psaný text jí dělá mnohem větší problémy a zdržuje ji. Naopak se umí velmi rychle zorientovat ve videích. Lépe se jí zpracovávají a pamatují informace ve zvukové a obrazové podobě. A jako kulisu, kterou v podstatě nevnímají, používají své online připojení v kyberprostoru.

Jejich rodiče to často nechápou a odsuzují jako výraz lenosti, konzumnosti, flákačství. Jenomže spíš by se na tento nový fenomén měli dívat jako na výraz proměny světa: Stará média, staré metody komunikace, budou končit. Text bude čím dál víc nahrazován videem. A utubeři v takovém světě na rozdíl od svých rodičů nebudou mít problémy fungovat.

A tady se láme chleba: Ti ze starších generací, kteří jsou ochotni vzít utubery na milost, třeba i s tím, že obsah jejich videí je infantilní, ale to ještě neznamená, že utubering jako takový je zavrženíhodný, tím prokazují určitou mentální ochotu přizpůsobovat se měnícímu se světu. Tihle lidé ani ve vyšším věku nebudou mít problém najít si obstojnou obživu, protože nejspíš neskončí jako digitální analfabeti.

Zato ti, kdo utuberingem opovrhují do té míry, že jej považují za něco škodlivého, za něco, co je třeba dětem zakázat, protože to je jen mrhání časem, který by měl být spíš využit na napsání dalšího cvičného diktátu na vyjmenovaná slova, mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že se svým budoucím uplatněním budou mít problém. Pravda, patrně budou perfektně ovládat vyjmenovaná slova po B. Ale bude jim to na dvě věci, protože budou-li psát jakýkoliv text, bude za ně hrubky automaticky opravovat software. Tedy – budou-li v budoucnu text vůbec psát. Na vzestupu jsou totiž technologie, které samy text píšou podle vašeho diktátu. Nejste-li zrovna mistrem světa v psaní všemi deseti prsty, je to nutně jaksi rychlejší a tedy efektivnější. A vůbec – jaká je asi pravděpodobnost, že v budoucnu od vás zaměstnavatel bude chtít něco napsat skrze diktát? Garantuji vám, že mnohem menší než dnes. Ale roste pravděpodobnost, že se například budete muset popasovat s instrukcemi o bezpečnosti práce v podobě instruktážního videa. Že byste k tomu potřebovali znát vyjmenovaná slova, je značně nepravděpodobné. Vaše utuberská dítka ale budou za vodou.

A pokud jde o regulaci a údajnou potřebu „ochrany“ dětí: Neumím si představit lepší ochranu než tu, že jsou děti v případě utuberingu hozeny do vody a učí se plavat za současného vysvětlení rodičů, jak se v kyberprostoru bezpečně plave. „Ochrana“ v podobě cenzury povede jen a pouze k tomu, že děti se nenaučí rozlišovat samy podstatné od nepodstatného, komerci od nekomerce, slušné od vulgárního. Existuje snad nějaká ochrana a regulace, aby děti na hřišti na sebe nepokřikovaly vulgární nadávky? A znamená snad to, že děti se mohou v reálném životě setkat s vulgaritami, že samy se nutně budou chovat asociálně? Ne - naopak to, že se s asociálním chováním setkávají a učí se jej odlišit od chování slušného, je tou nejlepší zárukou, že jejich osobnost vyzraje.

Děti, které naopak byly až příliš svými rodiči chráněny a obletovány, se naopak častěji stávají narcistními a nevyzrálými osobnostmi neschopnými v životě fungovat. Nejlepším příkladem jsou americké, kanadské a dnes už i britské univerzity, na kterých se rozmohl systém takzvaných trigger warnings proti mikroagresím. Neboli systém, kdy např. studenti archeologie musejí být před přednáškou upozorněni, že by jim během přednášky mohly být promítány obrázky kostí, což by mohlo zranit jejich útlocit. A jakmile studenti nejsou varováni a s takovou údajnou „mikroagresí“ se setkají, začínají se hroutit. Jak ale budou tak slabé osobnosti žít v normálním světě, netuším. Tuším však, že nápady na regulaci internetu přesně k takovým nesvéprávným bytostem vedou.

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.