Nedávno jsem se setkal s myšlenkou, že zvolení (politici) se považují za vyvolené a myslí si, že jim všechno projde… Kupříkladu si myslí, že mají mandát beztrestně zvolit Křečka, ale to že se mýlí a že to je poslední kapka a to že jim teda neprojde.

Jako by tu byl tábor vyvolených zvolených (kteří ale neví, co je správné) a vyvolených nezvolených, leč rozhořčených (majících v té věci jasno). Mandát těm druhým dává ono rozhořčení, víra a to, že je jich hodně. Jako by tu opět byla potřeba skoncovat s voliči a místo volebního hazardu dát do čela osvíceného vladaře nebo osvícený dav, popř. osvícené vůdce davu. Bude to pak demokracie lidová až všelidová – projdou pouze schválení kandidáti, předejde se zvolení kandidátů nevhodných a následným trapným věcem, jako že se z míst oslav musí někteří lidé vyhánět (nebo tam chodit v noci) a na jiná místa oslav zase naopak lidé pozvaní nepřijdou. No a k tomu se ještě musí po každých volbách tisknout nápisy na trička: XY není můj ombudsman, president, premiér, člen rady…!

Ale každý chvilku tahá pilku! Nechme misionáře-milionáře nést nelehký úděl vyvolených nevolených a podívejme se okolo.

Proč je doba zralá mnohým hněvem a hořkostí, je to oprávněné? Jsou příčiny jednoduše odstranitelné? Myslím, že ne. Vidím, že to rozhořčení je dneska cenným, hýčkaným a živeným artiklem, pomocí kterého se dá prosadit ledacos, co by jinak bylo nepředstavitelné. Rozhořčení coby nositel pokroku si lebedí a užívá si presumpci oprávněnosti a skutky rozhořčených požívají publicitu a presumpci neviny, ať jsou sebepodivnější. Dobrý život jsem žil, pro mnohé jsem se rozhořčil! Emoce mediálnímu světu vládnou a mediální svět vládne tomu reálnému! Práva menšin, lidská práva jako by dneska byla zejména právy rozhořčených – viditelných a slyšitelných. Strádající, kteří mlčí, jako by ani nestrádali, a nestrádající, kteří se rozhořčují, jako by strádali. I víra rozhořčených vypadá věrohodněji a zaslouží více ohleduplnosti než víra tichých a pokorných. A u aktivistů by mělo být heslo dne: Vždy rozhořčen!

Z minulosti máme zachovány ukázkové záznamy všelijak rozhořčených vůdců a řečníků, které jsou dneska mnohdy parodované, jenže tenkrát to lidé brali vážně, to byla řeč, které rozumělo jejich srdce, uvážlivého doktora Galéna ke slovu nepustili.

Asi tak jako dneska někteří berou vážně rozhořčenou a plačící Grétu. Zda pohne svět k lepšímu, není jisté, ale zcela jistě vnesla do naších životů vědomost o Aspergerově syndromu, včetně názorné ukázky, a patří jí dík za to, že se na svět už budeme dívat s vědomím jeho přítomnosti.

Člověk s Aspergerovým syndromem nebere lidi jako plnohodnotné bytosti, které mají myšlenky a city, bere je jako věci – dobré a užitečné, ale i neužitečné a zbytečné harampádí – a nepochopí, proč věcí lidské nefungují podle jednoduchých pravidel. Nemá přirozenou úctu, odstup, předvídavost, takt, stud, strach z následků svého jednání.
Soustředí se jen na jednu nebo málo věcí – vše ostatní je nepodstatné a je snaha ostatní přesvědčit o důležitostí svých věcí. A v tom nezná bratra, sestru, humor, nadhled, kompromis.

Když si člověk čte tyto příznaky, tak s překvapením zjišťuje:

1/ Že v životě měl období, kdy u něho byly více či méně podobné příznaky, kdy se takto také choval. U nás je pro to výraz, že člověk byl „zbantovaný“ – tj. například: zamilovaný, zblázněný do bigbítu, do sportu, do práce, do politiky, do nějaké neřesti…

2/ Že mnozí politikové, vladaři a vůdcové trpěli tímto syndromem nebo jeho občasnými záchvaty. A že i naše doba (politika, politici) vykazuje podobné příznaky také. Přeje se sluchu jednoduchým teoriím a prosazují se nekompromisně do praxe a nechápe se, že lidé nejsou skladové či stádové položky a fungují složitěji. Například po nesvobodě hnědé a rudé se řeší úděl zelený, který ale obsahuje spektrum snad všech myslitelných barev! Opět je tu „Velký skok“, u kterého se ale neví, zda bude do dálky, do výšky, anebo (jako obyčejně) do propasti. Ten, kdo stojí na chodníku – nemiluje elektriku! Kdo neskáče, není...!

Obavy z následků rozhodnutí proti přirozenému vývoji tu zjevně nejsou. Než čekat na postupné kroky, vývoj, vynálezy (všechno známe, všechno víme, co nevíme uzákoníme) … rázně zařídíme (nařídíme) ne pokrok, ale přímo poskok! Jenže hněv je špatný rádce – natožpak vládce! A jeho vlády vedou k hořkým koncům. A to i přesto, že někdy je snaha hněv vědecky podložit a ospravedlnit! Sochy „geniálních“, hněv obhajujících vědců ještě dlí na svých podstavcích, stejně jako hněv a nenávist mezi lidmi je v každé době připravená se projevit a třeba se i vědecky či jinak zdůvodnit. A zdalipak neslouží některá vědecká odvětví i dneska víc než vědeckému pokroku hněvivému poskoku?

A proto raději – i když s tebou čerti šijí: Dvakrát měř, na Aspergerův syndrom pomysli a až pak na demonstraci běž.