6.12.2019 | Svátek má Mikuláš


SPOLEČNOST: Výročí vazalské samostatnosti

28.10.2008

Přísně vzato, kulaté výročí „vzniku samostatného Československa“ bylo možné slavit pouze jednou, a to v roce 1928. Už v roce 1938 vzala za své iluze samostatnosti a v roce 1992 se definitivně potvrdila neživotnost Československa. Setrvačnost, s níž nadále slavíme 28. říjen, svědčí jen o staré známé pravdě, že bez obřadů se nedá vládnout.

Mimořádný význam roku 1918 ovšem nezmizí, ani když bude Československo dávno zapomenuto; pro Evropu zůstane rokem osudově promarněných šancí.

Již v červnu 1918 prohlásil Konrád Adenauer, že bez ohledu na konečné znění mírových smluv bude postavení Evropy ve světě trvale ztraceno, nedojde-li k opravdovému usmíření mezi Německem a západními demokraciemi. Tvůrci „Československa“ šli ovšem na věc z docela opačného konce. V pokračujícím nepřátelství Francie a Německa neviděli hrozbu pro celý kontinent, ale příležitost pro svou zemi: být pomocníkem jednoho proti druhému - a získat za to vlastní stát.

Hlavní spojenec, Francie, diskreditovaná panamským skandálem a rozvrácená Dreyfusovou aférou, vystřídala jen v období 1870-1918 neuvěřitelných čtyřiapadesát vlád (třicet sedm premiérů), a mohla případným novým státům sloužit nanejvýš jako odstrašující příklad, nikoli jako vzor.

V kritickém roce 1938 vyšlo náhle najevo, že Československo skutečným státem není a vlastně nikdy nebylo, a z dostatečného odstupu je zjevné, že vidina „samostatnosti“ byla jen návnadou, která dovedla zemi do ruské pasti.

Velmi nestabilní uspořádání evropského kontinentu, které spoluzapříčinilo rozpoutání války v roce 1914, bylo po roce 1918 nahrazeno uspořádáním ještě nestabilnějším. Zastaralost systému národních států začala být patrná již po prusko-francouzské válce a pokus o jeho obnovení, ba v jistém smyslu „zdokonalení“, byl pouze výrazem naprosté bezradnosti. Naší zemi přitom nijak nepomohlo, že si zde nepříliš významní publicisté hráli po několik let na důležité (jistě, pane ministře; jistě, pane prezidente…).

Idea „národního státu“ byla vždy pochybná zejména proto, že zde stát přestával být nástrojem zákona, a stával se nástrojem národa. Při celoplanetárně rostoucím přistěhovalectví se ovšem „národní stát“ nemůže stát domovem, a stává se tedy bojištěm. Koncepce společného původu nikoli lidstva, ale etnických či jazykových skupin, vede nakonec k neřešitelným problémům.

Československo bylo ovšem národním státem neexistujícího (československého) národa, přičemž si nárokovalo i území, jehož obyvatelstvo je nepovažovalo za svůj stát (Němci, Maďaři, v menší míře i Slováci). Spíše než republikou bylo jakousi miniříší, která trpěla provinční krátkozrakostí a územní nenasytností a spoléhala na primitivní poučku o nepříteli nepřítele. Uvnitř miniimpérium, leč navenek natolik bezbranné, že lze jen stěží mluvit o státu.

Snad i díky této varovné vzpomínce se dnes v lecčems daří navazovat na období před rokem 1918. Čechy i Morava jsou tak opět – jako po celá staletí – součástí většího územního celku a jen zcela nezodpovědný dobrodruh by se mohl po zkušenostech 20. století začít dožadovat nějaké klamné „samostatnosti“ či „suverenity“.

Autor je učitel



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.