Chci mluvit o fenoménu "Vygumovaná tvář", neboli "Stydět se za jméno nebo za svou tvář nebo za obojí". To je český úkaz nemající ve světě obdoby. Nepodařilo se mi vydumat, proč se někteří soudní lidé chovají tak tajnůstkářsky, jako by se permanentně báli ukázat svou tvář na světle božím.

Tento fenomén se projevuje na všech stupních společenského života. Lidé se příkladně hlásí v telefonu, dokonce i ve služebním styku, pouhým „haló" a vůbec nevědí, že se mají ohlásit aspoň jménem firmy a že je to stejná neslušnost, jako když se někomu neodpoví na pozdrav. Nebo lidé volají do různých anket v rozhlase či v televizi a představují se jako „posluchač ze středních Čech" nebo „divačka z Moravy". To je naprosto nulová informace, která je srovnatelná s tím, jako kdyby řekl: "Jsem anonym a co je vám do toho, kdo jsem, vy si všichni trhněte nohou!" A někteří volající se zcela samozřejmě nepředstavují vůbec, hned začnou na něco nebo na někoho nadávat a je dobře, když se jich moderátor zeptá: "A kdopak se to k nám dovolal?" Takový trouba se obvyle zarazí, vykoktá nějaké jméno, načež začne hned mluvit tišeji a slušnějii...

U všeobecně známých osob jako politiků by jejich zatajování nemělo vůbec žádný smysl, a tak se nasadí do hry české gumování vlastních jmen, v tradiční formě z dob c.k. Rakouska, to jest:

Všichni se titulují rozmanitými funkcemi jako "pane předsedo", případně "pane místopředsedo", "paní poslankyně" a naprostým vrcholem zhůvěřilosti je oslovení „pane stínový ministře". Možná se jednou vylíhne i titul "pane stínový náměstku stínového ministra". Každý si zakládá na tom, že je předsedou nebo místopředsedou něčeho, je jedno čeho, nebo je dokonce prvním mistopředsedou něčeho! Hlavně se nikdy nesmí vyslovit jejich vlastní jméno jen tak, bez titulu. Tento zlozvyk zachvátil i moderátory, kterým se už neříká třeba „pane Moravče", ale „pane redaktore". Už jsme pomalu dospěli do stadia, kdy v naší zemi tahle chorobná absence vlastních jmen zdomácněla natolik, že oslovení pane Zemane, pane Sobotko či paní Marksová bude pomalu bráno jako těžká urážka.

Jen tak pro zajímavost, na fotce z brífinku (taky hezké české slovo) je osm vysokých politiků, dovedete je vyjmenovat? Nikoliv funkcemi, ale jejich celými jmény?

Přehnáno ad absurdum bychom se my "obyčejní lidé" měli po vzoru politiků zase oslovovat: "pane domácí", "pane podnájemníku", "paní radová", "pane disponente", "paní inženýrová", „pane továrníku" a třeba i nově „paní lehká atletko", „paní seriálová herečko", "pane starobní důchodče" atd. V konečném stadiu by si pak mohl každý vymyslet oslovování své osoby sám a veškerá křestní jména i příjmení, určená našimi dávnými předky, by se mohla definitivně zrušit...

V Německu jsem měl přímou možnost zažít vzájemné oslovování u firemní hierarchie. Zde se nepoužívají vůbec žádné tituly, takže třeba nejvyšší hlava světové firmy není ani pan prezident, ani pan generální ředitel, ba ani pan ředitel, nýbrž Herr Hoffmann. To jen my si tady pořád hrajeme na tituly a svá vlastní jména držíme v neznalosti, opředená tajemstvím jako hrad v Karpatech...

Až potud speciality čistě české, ale jak je to všeobecně s anonymitou na blozích? Ve světě se rozšířil moderní názor, že každá anonymita už není společenským nešvarem, jako tomu bylo dříve, ale moderní nutností internetového věku. Obhájci anonymity mají pravdu v tom, že jsou snad někdy výjimečně oprávněné důvody ji používat na sociálních sítích. Já to sice sám nedělám a považuji to i nadále za módní výstřelek, ale už jsem si zvykl to tolerovat jako tetování a kroužky v nose...

V anonymitě se ovšem od sebe diametrálně liší dva druhy anonymů, ti takzvaně slušní, co používají stále tentýž nick, který se tak stane jakousi náhražkou jejich pravého jména, a hulváti, kteří nicky stále záměrně mění. Projevují se tak, že si libují ve vulgaritách třetího suterénu lidské společnosti a že šíří kolem sebe smrad nenávisti a zloby. Smyslem tohoto jejich jednání je rozvracet společnost a škodit lidem s dobrou pověstí, přičemž za své často až kriminální jednání nemusí nést vůbec žádnou zodpovědnost. To jsou ti navenek žoviální tatíkové rodin, jejichž manželky, děti i příbuzní a známí netuší, co tento úchylný duševní akrobat tajně, skryt pod přilbou své anonymity páchá. Takové lidi odhalit není lehké, jak by se zdálo, ale zato když se to občas povede, pak to opravdu stojí za to!

Jak přiléhavě řekl můj přítel Vrba: "Takovej vodhalenej trpaslík ať chodí kanálama!"