Úzkostmi, depresemi nebo bulimií trpí i mužští sportovci, v některých disciplínách častěji než ženy. Proč nikdo nevaruje jejich rodiče?

Na otázku, jestli je vrcholový sport pro ženy, si v roce 1900 odpověděli naši praprapradědové kladně – a pustili sportovkyně na olympijské hry. Česká média hlavního proudu teď o tomhle sociálním inženýrství neomarxistů v cylindrech po sto osmnácti letech znovu otevírají diskuzi. Jejím spouštěčem je vydání autobiografie Gabriely Koukalové, která se po celou úspěšnou biatlonovou kariéru potýkala s psychickými problémy a poruchami příjmu potravy.

Psycholog Milan Studnička v rozhovoru pro sobotní MFD s lakonickým titulkem Vrcholový sport není pro ženy varuje: „Holčičce, která je vedena k výkonnosti, to vždy ublíží. Znám spoustu sportovkyň, a to nejen ty, které ke mně chodí na psychoterapii, a rozhodně to nejsou šťastné ženy. Ženy v sobě nemají soutěživost, a když se ji naučí, strašně jim to ubližuje.“ (Text později vyšel s jiným titulkem online.)

Místopředseda Českého olympijského výboru Zdeněk Haník uvažuje v Reflexu podobně: „Žena v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se – chce důstojně a s úctou remizovat.“ Těm, které to mají jinak, v kariéře bránit nechce: „Ale v tom případě doporučuji zabrat v tréninku daleko víc, ‚nepapat tolik‘ a podřídit život jedinému: úspěchu a vítězství.“

Gymnastky rozstřelené, tenistky srovnané

Při snaze potvrdit nebo vyvrátit obecnou platnost osobních zkušeností obou pánů bychom po sobě mohli hodiny házet studiemi o psychické odolnosti sportovců a sportovkyň. Ženské sportovkyně jsou zřejmě v průměru úzkostnější než muži! Častěji trpí poruchami příjmu potravy! Ale zase se lépe soustředí na cíl! (To poslední je závěrem výzkumu několika íránských univerzit, pokud ty západní berete jako hlásnou troubu genderové ideologie.)

Háček je v tom v průměru a obecně. Přít se takhle se Studničkou a Haníkem znamená připustit, že existuje jeden model muže, jeden model ženy a jeden všeobjímající „vrcholový sport“, který se na ženách podepíše zákonitě a nevyhnutelně. Když se rodiče rozhodují, zda dát dítě na sport, mnohem praktičtější by pro ně bylo znát vliv na psychiku u jednotlivých disciplín. Tady to začíná být zajímavé: podle rozsáhlé francouzské studie trpí úzkostmi skoro polovina žen v „estetických sportech“, jako je krasobruslení, gymnastika nebo synchronizované plavání. Naopak v raketových disciplínách zažilo depresi nebo úzkosti méně než pět procent žen – výrazně častěji v nich mají psychické problémy muži.

A ještě jedno zjištění z odkazované studie stojí za zmínku: poměr mezi sportovkyněmi a sportovci s některou z poruch příjmu potravy je 2:1, zatímco v celé populaci jsou takto postižení muži šestkrát až desetkrát vzácnější než ženy. S problémy se podle autorů sportovci nepřekvapivě potýkají hlavně v disciplínách, kde jsou roztřídění do váhových kategorií.

Chlapečkům kopaná ublíží

Pokud tedy někdo o vrcholových sportech říká, že nejsou pro ženy, měl by to upřesnit: nejsou ani pro ženy. Tlak drtí všechny, byť každého každý sport trochu jinak. Není ale důvod brát to fatalisticky jako neměnnou skutečnost. Kdo svůj obor bere vážně, ten z něj ve stresu zákonitě čas od času bude, což nakonec platí nejenom ve sportu. Zrovna v něm ale přežívají patologie, se kterými se nesetkávají ani nejhůř postavení zaměstnanci z reportáží Saši Uhlové. Koukalovou nepřivedl k bulimii vrcholový sport sám o sobě, ale trenér, který dospívající dívce řekl, že je tlustá jako prase. V podobném duchu vzkazuje Haník svéprávným ženám jako batolatům, aby „tolik nepapaly“.

Mám teorii, podle které všudypřítomné starostlivé promluvy do duší žen (nebo jejich rodičů) nemotivuje opravdová starost o jejich blaho – ale prostě odpor k tomu, že si volí jiné cesty než tu, kterou Haník ve svém zamyšlení popsal jako „rodit a vychovávat děti, s úsměvem a láskou udržovat domácí krb“. Zapadá mi do toho skutečnost, že loňské sebevraždy dvou profesionálních fotbalistů ani dřívější zprávy o depresích vrcholových hráčů nevyvolaly takovou vlnu pečovatelského zevšeobecňování: Chlapečkům kopaná ublíží… Koukalová přitom „jenom“ promluvila o zkušenostech s poruchou na pomezí bulimie a anorexie. Jaké peklo by se asi do názorových rubrik sneslo, kdyby proti sobě obrátila malorážku.