Evropou obchází strašidlo - strašidlo frustrace. Komunistický manifest sepsaný v roce 1848 zamračenými vousáči Marxem a Engelsem má dalšího nástupce, tzv. Holešovickou výzvu. Pamětníci si možná vzpomenou na její předchůdce Dřevíčskou výzvu a prohlášení Impuls´99. Experti s podporou Karla Schwarzenberga předložili v prvním případě návrhy ekonomických reforem, ve druhém profesionální aktivisté v čele s mluvčími Halíkem, Pehem, Šmídovou vyzvali k nápravě zkažené politiky cestou rozvíjení občanské společnosti. Holešovická výzva (Národní rada) nabízí místo uhlazeného stylu bílých límečků a pražské kavárny přímočarou zemitou nespokojenost modrých límečků z periférie. Žádné kudrlinky, změny hned a kladivem.

Nepřizpůsobiví kritici

Petr Honzejk v textu Tohle nejsou fašouni (HN ,19.3.2012) oprávněně varuje před bagatelizací či nálepkováním jejich autorů a podporovatelů za blázny a fašouny. I bez sociologických výzkumů a každodenní osobní zkušenosti s názory sociálně slabých a přehlížených vrstev společnosti je zřejmě, že nejen ve světě, ale i u nás narostla frustrace velkých skupin obyvatel na hranici hrozící explozí. Každý má jinde práh bolesti, kdy pohár trpělivost přeteče. Třeba nehoráznost, s jakou premiér Nečas tají a následně obhajuje nehorázné odměny pro svoji osobní asistentku v době, kdy vláda šetří na zdravotně hendikepovaných.

Není to dlouho, co jsme zažili nebývalé regionální násilnosti "majoritní" společnosti proti nepřizpůsobivým. Masivní nasazení policie a sliby politiků na řešení spolu s únavou z demonstrací (prozatím) násilnosti ukončily. Tisíce lidí v mnoha městech Čech a Moravy odmítajících reformy, současné politiky a politické strany, ale i nesouvisející smlouvu ACTA jsou indikátorem rozsáhlého společenského pohybu. Nespokojenci už nejsou jen mezi nostalgiky za komunismem, kteří si prvního máje připomínají zářnou minulost.

Šetření bez cíle

Od blbé nálady, jak ji pojmenoval v roce 1997 Václav Havel, jsme dále, společností prostupuje hluboká frustrace a hyperkritičnost. Politika ztratila příběh. Už neodstraňujeme dědictví komunismu, nemusíme si odpracovat "návrat" do Evropy. Nastaly všední, nikam nesměřující politické dny prokládané většími či menšími aférami. Aktuální politický cíl vlády zkrotit samovolně rostoucí dluhovou past je deprimující sám o sobě. Co bude, až bude, jestli vůbec bude, splněn? Budeme mít veřejné dluhy pod kontrolou, stabilizované někde mezi 50 a 55 procenty HDP, kam ještě několik let přes nepopulární šetření porostou.

Právo na spravedlnost

V ideálním případě bychom měli v budoucnosti utrácet jen tolik, kolik si vyděláme. Krásné, ale stačí to? Jak komu? Kam se ztratila spravedlnost? Široké skupiny veřejnosti, zemanovských dolních deset miliónů, nezajímá abstraktní státní dluh ani v miliardách, tím méně v biliónech. Chybí jim smysl politiky a mnohdy i vlastních životů. Chybí jim pocit spravedlnosti, uznání, řádu. Za to přece někdo může. Viníka je třeba najít. I v systému, kde vládne lid, prostřednictvím lidu pro lid, zůstává heslo většiny moderních revolucí volnost, rovnost, bratrství pouze nedosažitelným ideálem.

Vládní politici by neměli současný výron nespokojenosti podcenit a opoziční předáci by měli odolat puzení mu nadbíhat. I pozitivní kroky, které činí reprezentanti "systému", politici, soudy i média pro zlepšení současného stavu, např. zrušení doživotní imunity soudů a poslanců, zpřístupňování informací, zrychlování práce soudů, není veřejnosti dost.

Demokracie bez diskuze

V plné nahotě se obnažuje slabost současného režimu. Rád bych napsal našeho, ale je tak skutečně vnímán veřejností? Není to jen režim pro elity? Vzpomeňme si, jak fakticky padl gulášový socialismus v roce 1989, po několika dnech protestů se nenašel nikdo, kdo by systém bránil. Svobodu ani demokracii jsme si nevybojovali, spadla nám do klína. Kdo by dnes bránil demokratické instituce před cinkáním klíči? Chybou bylo, že jsme současnou ústavu neschválili v referendu. Zásadně nám chybí celospolečenská diskuze o ústavě, přímé a reprezentativní demokracii, roli jednotlivých institucí atd. Idealizování moudrosti lidu a odmítání institucí je velmi nebezpečné. Je třeba lid a jeho selský rozum vtahovat do rozhodování tam, kde to je užitečné. Masaryk by se nebál napsat, že i lid je třeba učit demokracii.

Buduj instituce, posílíš demokracii

Proti parlamentní demokracii nabízí organizovaní nespokojenci nažhavené veřejnosti řešení v demokracii přímé. Když jedna cesta selhala, druhá bude jistě lepší. Napomohla tomu i současná vláda, když si do programového prohlášení napsala destrukci ústavního pořádku cestou sedmi neprovázaných a nedomyšlených změn ústavy. Namísto vytvoření podmínek pro zkvalitnění práce jednotlivých institucí a jemné úpravy jejich fungování a vazeb, je vše zpochybněno. Jedna zásadní změna ústavy již byla schválena, přímá volba prezidenta bez faktické změny jeho pravomocí, ponechání neodpovědnosti a obrovského manévrovacího prostoru pro blokování konkurenčních institucí, především vlády. Připravují se zákony o obecném referendu, rozpočtové radě, konstruktivním vyjádření nedůvěry, rozšíření pravomocí NKÚ, přímé volby starostů atd. Na části se vláda zatím shoduje s opozicí, jinde se rozpadající vládní koalice neshodne ani sama.

Vládní strany svojí nekompetencí, aférami a absencí empatie rozkolísaly demokratickou lodičku k značné nevolnosti i jejich bývalých voličů.

Namísto okřikování a shazování kritiků by zástupci ODS a TOP 09 měli přijmout svoji odpovědnost, zásadně rekonstruovat vládu (s podporou, ale bez ministrů VV) a upravit ekonomické reformy dle názorů odborníků.

Autor je právník a politolog

Zkráceno na polovinu vyšlo v HN