„My jsme nic takového neměli a také jsme žili.“ „Dřív lidi nic takového nedělali, byla jiná doba.“ „Kam ten svět spěje? Jó, to za našich časů...“

Přátelé, bylo vám padesát a výše uvedené věty jste ještě nikdy, ale opravdu nikdy neřekli? No to bych vás chtěl znát! RNDr. Pavel Pecina ve své knize Kořeny zla píše o lidské neofilii a neofobii. Dnes to tedy bude o neofobii, neofilii ponechme na jindy.

My, starší jedinci dlouhověkých živočišných druhů, jsme v životě nasbírali nějaké ty zkušenosti, a protože jsme se dožili toho, že se z nás stali starší jedinci, byly zřejmě naše reakce evolučně výhodné. Bylo by tedy od nás pošetilé (nevýhodné pro další přežití) vzdávat se svých dosavadních postojů a pokaždé zkoušet něco jiného, nového.

Když vůdce tlupy objeví nový typ chování nebo nový zdroj potravy, tlupa jej následuje. Pokud novou potravu nalezne někdo z mladších, vůdce přihlíží a většina tlupy s ním. Třeba se nový zdroj potravy ukáže jako škodlivý nebo nevýhodný a ti mlaďoši špatně skončí! Takhle to chodí třeba u potkanů, holubů nebo makaků červenolících - jejich mladí samci fungují jako ochutnavači a průzkumníci neznámého. U lidí fungují mladí jedinci jako „ochutnavači“ nových módních prvků či adrenalinových zážitků. Já coby zkušený jedinec/vykopávka (nehodící se škrtni) jenom přihlížím a rozhodně si kvůli momentální módě nezkrátím nohavice nad kotníky. Pokud se ale nové chování, nový typ potravy, ukáží jako užitečné, pak je vůdce tlupy převezme a s ním celá tlupa.

Taková je podstata evoluce chování a tady lze dohledat kořeny toho, co u lidí dr. Pecina nazývá neofobií. Bez neofobie by nebyly myslitelné sociálně strukturované vícegenerační skupiny živočichů, tedy ani ty lidské. Vůdcové by byli sesazováni či vyháněni kvůli prchavým novotám a skupiny by v každé složitější situaci musely znovu a znovu pracně a často neúspěšně hledat účinné řešení.

Z definice neofobie a z jejího rozšíření u živočichů s delším životem a rozvinutým mozkem vyplývá, že je to užitečný jev. Nicméně oheň v krbu nebo na plynovém hořáku je také užitečný jev, leč na střeše Notre-Dame už ani moc ne. A tak i neofobie může jedinci či skupině jednou prospívat a jindy být brzdou rozvoje. Kdy nastává která z obou situací - to kdybychom tak dovedli vždy rozpoznat!

Nebudu se pouštět do příkladů z politiky a zůstanu u přírody - té snad ještě jako absolvent PřFUK rozumím. Dříve existovala funkce nazvaná konzervátor přírody. Zakonzervovat současný stav nebo se vrátit k poslednímu „správnému stavu“ - o tom však ochrana přírody už dávno není!

Biosféra je v neustálém dynamickém pohybu. Zatímco největší celky - biomy - zůstávají víceméně stálé a jenom jejich hranice se během stovek či tisíců let posouvají, v úsecích tak malých, aby si toho člověk dokázal během svého života všimnout, se něco děje pořád. Ohraničenost nejen prostorová, ale i časová, je základní vlastností biologických jedinců i jejich populací a společenstvev.

„Oni nám tu pokáceli stromy“ je typický příklad neofobie. Ono to vypadá strašlivě: Před pražskou Novoměstskou radnicí byly před nějakými lety vykáceny vzrostlé stromy. V sadě pod Petřínem byly zhruba ve stejnou dobou šmahem a radikálně seříznuty koruny ovocných stromů nahoře rovně. Spousty protestů, článků v novinách a televizních spotů. A situace tamtéž dnes? „Tady že nebyly stromy? Ale vždyť tu jsou, a hezké!“ „Jakže to ty koruny seřezali? Vážně? To už ani není poznat!“

„Nepůvodní druhy se nám tady roztahují.“ Další neofobie, tentokráte na eurounijní úrovni. Netýkavka žláznatá, křídlatka, bolševník? Dřív to tu nebylo, nepatří sem, šíří se - zničit, zakázat! Nosál červený v zoologické zahradě? Co kdyby utekl? Zakázat! Samozřejmě, dovézt nepůvodní druh a umožnit mu rozšíření v přírodě je nezodpovědnost, česky řečeno blbost. Ale teď, když už u nás třeba taková netýkavka žláznatá roste volně - co já pamatuji - nějakých čtyřicet let, ji najednou postavit mimo zákon jenom proto, že tu před více desítkami let nerostla? Rozumným kompromisem mezi neofobií a principem „žít a nechat žít“ by bylo nepůvodním druhům všemožně škodit, ale smířit se s tím, že do stavu nula se už nikdy nevrátíme.

(Poznámka: Diskutující pánové a dámy, obejdete se protentokrát bez hledání analogií s migrační vlnou, nebo se v nich s gustem zarochníte?)

Pěknou přírodovědnou neofobií je vlastně i klimaalarmismus: „Dřív takové výkyvy počasí nejspíše nebyly. Asi se celosvětová teplota zvyšuje víc, než za posledních pár desítek či stovek let.“ Budiž, souhlas. Něco se děje. No tak si na to zvykněme! Šetřeme vodou a energií, recyklujme, ale ne kvůli tomu, že se nám nelíbí současné klima! Věta z Přeletu nad kukaččím hnízdem - „Alespoň jsem to k...a zkusil,“ je chvályhodná u jedince. Pokud však světové vlády nařídí nepředstavitelně nákladná a drasticky omezující opatření a za nějakých padesát, sto let se ukáže, že výsledky nestály za řeč, pak ať tuhle větu lidstvu raději neříkají. Mezitím už beztak technologie a životní návyky pokročí takovým směrem, že se lidstvo změněným podmínkám (budou-li vůbec nějak zásadně změněné) přizpůsobí. Tak jako zatím vždycky. Snaha zachránit planetu jde vždy ruku v ruce s velikášstvím a zblbnutím.

Příteli Hamlete, zkus jednou říct svou slavnou větu jinak: „Co je rozumná zdrženlivost a co hloupá neofobie, to je ta otázka!“ (no ano, podle některých překladů „to je, oč tu běží“).

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin