6.12.2019 | Svátek má Mikuláš


SPOLEČNOST: Suverenita je zaklínadlo demagogů

2.12.2008

Český prezident patrně nikoho nepřekvapil, když na jednání Ústavního soudu důrazně varoval před procesem, „na jehož konci bude suverénem Evropská unie“. Euroskeptik má podobná prohlášení tak říkajíc v popisu práce.

Václav Klaus se však jedním dechem dovolával principu svrchovanosti státu obecně a českého zvláště, což je - s ohledem na jeho pracně budovanou image „obhájce svobody“ - téměř neuvěřitelné, a pokud to nikoho nepřekvapilo, pak jen proto, že podobná slova nezazněla z Klausových úst poprvé.

Pro pořádek tedy připomenu, co o suverenitě napsali Fridrich von Hayek a José Ortega y Gasset, dva skuteční liberálové, k nimž se Klaus vždy okázale hlásil. V knize Právo, zákonodárství a svoboda říká Hayek o ústavním rozdělení pravomocí: „Jestli se někdo ptá, kde zůstala v takovémto uspořádání ´suverenita´, odpověď zní nikde. Jelikož je ústavní vláda omezenou vládou, nemůže v ní být místa pro suverénní těleso, je-li suverenita definována jako neomezená moc.“

„Žádný evropský národní Stát nikdy nebyl zcela svrchovaný ve vztahu k ostatním,“ píše pak v jiném kontextu Ortega. „Naprostá svrchovanost byla utopickým prohlášením, jež stálo v preambuli Ústavy, avšak ve skutečnosti nad každým národním Státem kroužil sbor ostatních evropských národů, které kladly meze svobodnému chování každého z nich a hrozily mu válkami a represáliemi všeho druhu“ (Existuje dnes evropské kulturní vědomí?).

Trojí moc a žádná suverenita

Ortegovy závěry není třeba dlouze vysvětlovat, vždyť nesmyslná snaha o jakousi „samostatnost“ učinila v minulém století Čechy i Moravu součástí ruského impéria. Už Montesquieu ostatně věděl, že republika nemůže být velká, a v zájmu obranyschopnosti tak musí utvořit federaci s jinými republikami.

Koncept „suverenity“ však není pouze nerealizovatelný; je také – jak vyplývá z Hayekovy analýzy – jednou z největších hrozeb lidské svobodě. Pokud by skutečně kterýkoli člověk či kterákoli instituce byli suverénní, tj. pokud by byli jediným soudcem svého vlastního jednání, nebylo by možné nastolit vládu zákona namísto síly, a nebylo by tedy možné vytvořit předpoklady pro svobodné jednání.

Navzdory tomu, co hlásá naše i v jiných ohledech nepříliš povedená ústava, není suverénní ani samotný stát - už jen proto, že státní moc není jedna jediná, ale trojí. Jak by tedy kterákoli z nich mohla být „suverénní“? Jistě, někdo zde musí mít monopol na legitimní užití donucovacích prostředků. Nemá jej však „stát“, jak se většinou zjednodušeně říká, ale pouze jeho výkonná moc, a ta se musí podřizovat zákonům, které sama nevytváří, a soudním rozhodnutím, jejichž znění nemůže ovlivnit. Kde je tu tedy jaká suverenita?

V ústavě Spojených států není o nějaké „svrchovanosti“ jediná zmínka, a nikomu tam nechybí; ústava má jasně říkat, kdo je zač odpovědný a jakým způsobem získává pověření, nelze si ji však plést se slohovým cvičením na téma „jaký je náš stát“.

Moc na Zemi a evropští pidiobři

Jak už bylo řečeno, žádná republika nemůže být příliš velká, a skutečný problém současné integrace je proto třeba hledat docela jinde nežli v ohrožení něčí suverenity.

Opravdová potíž spočívá v tom, že vlivné evropské státy jsou přerostlé obludy, jejichž růst byl v novověku poháněn vzájemným strachem. Patří kamsi do časů dělostřelectva a pěchoty vyzbrojené předovkami. Kulomet je učinil sebeničivými, jaderné zbraně ještě zvýraznily jejich anachroničnost. Z evropských velikánů se nakonec vyklubali - řečeno s Cimrmanem - pouzí pidiobři, a Evropu vzájemně se ničících pidiobrů zachránila nakonec před proměnou v ruský satelit mladá americká federace.

Po vyčerpávajících bojích nepřišel mír, ale „studená válka“, jejíž konec jsme před devatenácti lety oslavili poněkud předčasně. Vše je stále příliš čerstvé a živé; vlastně ani nebyl čas pohlédnout na dvacáté století v klidu a z dostatečného odstupu. Hlavní příčina všech nedávných katastrof, přerostlé evropské státy, jsou tu i nadále a ujímají se role vůdců do šťastné budoucnosti. Jak by však něco mohlo fungovat, má-li to takovéto tvůrce? Jak by mohlo vzniknout něco lepšího nežli sáhodlouhý a nepřehledný dokument? A čemu může v globalizovaném světě pomoci integrace Evropy (která by byla velkým úkolem, pokud by se psal rok 1908)?

Před tradičním ruským imperialismem nás jistě nespasí, pokud vystoupíme z Evropské unie. Nové rozdělení moci na Zemi je však úkolem mnohem náročnějším, než se domnívají autoři Lisabonské smlouvy, o různých obráncích suverenity ani nemluvě. A už vůbec tu nelze vystačit s opakováním nesmyslné fráze o Evropě coby „významném hráči“. Nejde přece o to, aby se kdokoli stal významným hráčem, ale o to, aby žádná instituce – ať už místní či federální – nedisponovala větší mocí, než je nezbytně nutné.

Suverenita a svoboda

Lpěním na principu svrchovanosti se může politik leda zesměšnit. Připomíná-li Václav Klaus, že na jednom území nemohou současně existovat dva suveréni, je třeba jeho slova doplnit a zpřesnit: nesmí tu být suverén ani jeden.

Sotva to někdo vyjádří lépe nežli Hannah Arendtová v slavném eseji Co je svoboda?: „Proslulá suverenita politických útvarů byla vždy iluzí, a mimo to ji lze udržovat jedině násilím, tj. prostředky zásadně nepolitickými. V lidských podmínkách určených tím, že na zemi žijí lidé, a ne jeden člověk, má suverenita a svoboda tak málo společného, že ani nemohou současně vedle sebe existovat. Chtějí-li lidé být svobodní, pak je to právě suverenita, které se musí zříci.“

Autor je učitel








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.