SPOLEČNOST: Staré zákopy mezi Evropany
Jinak řečeno: dvacáté století skončilo-neskončilo. Přesněji: dosud jsme se z něj nevzpamatovali a někteří by si snad dokonce přáli, abychom se z něj nevzpamatovali nikdy. Oč jednodušší je zalézat do starých zákopů, rozdělujících po několik generací Evropu, nežli tyto zákopy namáhavě odstraňovat.
Pro šiřitele strachu jsou „požadavky vysídlenců“ báječně nevyčerpatelné téma. Protizáruk nebude nikdy dost, stále se mohou vyžadovat další a další, a stateční vlastenci mohou znovu a znovu zachraňovat národ.
Tato nevyčerpatelnost má ovšem svůj rub. Kdo chce donekonečna varovat před snadným zpochybněním poválečného vysídlování, žije nakonec právě z toho, že takové vysídlení je skutečně pochybené.
Rozporuplnost moderního státu
Chceme-li ovšem trpělivě odstraňovat ony staré zákopy, musíme v poválečném vysídlení „státně nespolehlivých“ osob rozpoznat důsledek právě tak pochybené „zásady sebeurčení“, ba dokonce důsledek pochybených základů samotného moderního evropského státu. Reflexe posledních staletí evropských dějin byla již mnohokrát provedena, česká publicistika se jí však spíše vyhýbá a raději udržuje při životě různé národovecké legendy.
V čem tedy spočívala tragická rozporuplnost moderního státu? Moderní stát vzešel z revolucí 18. a 19. století jako stát nebývale mocný, a přece neustále ohrožený ze všech stran. Šlechtě vzal její výsady, živnostníkům cechovní jistoty a zastáncům pokroku naopak nepřinesl dostatečnou rovnost. Jeho postavení bylo nevděčné a povážlivé: zrozený z revoluce, mohl být nanovo dobýván dalšími revolucemi a kontrarevolucemi.
Chybějící legitimitu si však nakonec přece jen opatřil, a to v stmelující ideji společného původu svých občanů: prezentoval se jako stát národní. Bylo tak sice dosaženo jisté stability, stát byl však proměněn z nástroje zákona v nástroj národa, což učinilo z územního uspořádání Evropy neřešitelný rébus a v důsledku rozšíření železnice a kulometu vedlo k celoevropské tragédii.
Evropa rozvrácená a zaskočená Velkou válkou nahradila v letech 1918-19 vratké předválečné uspořádání uspořádáním ještě nestabilnějším: systém národních států, jehož zastaralost prokázala nade vši pochybnost právě skončená válka, byl aplikací „práva na sebeurčení“ v jistém smyslu ještě „zdokonalen“, a válka pokračovala po krátké přestávce svým druhým, ještě tragičtějším dějstvím.
Společný původ
Chceme-li odstranit staré zákopy, musíme si lépe všimnout tmele moderního státu, ideje „společného původu“. Představa společného původu nikoli všech lidí, jak ji vyjadřoval starozákonní mýtus o zrození lidstva z jednoho páru, ale jednotlivých národů či dokonce ras, je pochybná sama o sobě.
Její rozkladná energie se naplno projevila už během Dreyfusovy aféry. Později inspirovala nacistické fantasmagorie. Ještě později způsobila, že se z tureckých či arabských přistěhovalců nemohli stát Evropané; učinila z nich doživotní gastarbeitry, a z jejich potomků neřešitelný problém.
Dodnes je příčinou křiklavé asymetrie ve velikosti evropských států; vede tak k nepřehlednosti integračního procesu a brání vzniku stručných a srozumitelných pravidel, bez nichž na sebe budou Evropané stále hledět s podezíráním a vzájemnou nedůvěrou.
Ke svému neštěstí zůstala Evropa i po roce 1918 rozděleným kontinentem. Česká politická elita ovšem neviděla v pokračujícím nepřátelství Francie a Německa hrozbu pro celý svět, ale příležitost pro svou zemi: postavit se na stranu jednoho proti druhému - a získat za to co nejvíce výhod. Když byl Edvard Beneš o čtvrt století později s podobným chytráctvím u konce, uchýlil se k ideji „slovanství“, stejně hloupé a nebezpečné jako každý rasismus.
Přízrak prezidentových dekretů
Nemůže být vůbec pochyb o tom, že Benešovy poválečné dekrety zcela rozvrátily stát. Současné obavy o jejich „prolomení“ jsou jen pozdním důkazem, že komunistický režim měl jistou legitimitu navzdory bezpráví, kterého se neustále dopouštěl: diktát Moskvy byl tou nejlepší zárukou, že žádný vysídlenec nedostane nazpět ani ar podmáčené louky. Péče o národ zde nabyla mimořádně zvrácené podoby: raději sami za ostnatým drátem nežli s jinými ve svobodné Evropě.
Nynější prezident se mimo jiné pokouší snížit autoritu Ústavního soudu; je tedy sám velkým nebezpečím pro stát, a bylo by komické předpokládat, že může hájit jeho zájem. S Edvardem Benešem má mimo jiné společnou až dětinskou touhu patřit k důležitým tohoto světa (přihlášku do EU kdysi podával nejspíš proto, aby byl důležitý alespoň v Evropě), a zrovna tak není příliš vybíravý v prostředcích, jak toho dosáhnout.
Jeho poslední kroky nám opět připomínají: buď najdeme odvahu „Benešovy dekrety“ odsoudit, anebo vyklízíme prostor všem budoucím demagogům, kteří se nebudou stydět vystupovat jako jejich neochvějní obránci.
Zajisté: nesmí dojít k jakémukoli vracení majetku, které by způsobilo nové křivdy. Ale dekrety vyvlastňující lidi kvůli jejich „státní nespolehlivosti“ nejsou ničím, k čemu by se měl skutečný státník okázale hlásit.
Dědictví našich předků
Chceme-li trpělivě odstraňovat staré zákopy, měli bychom si občas poslechnout hovor dnešních dvacetiletých Čechů. Velmi rychle by nám došlo, že jejich řeči by nemohla rozumět generace Jaroslava Vrchlického, a možná ani generace Karla Čapka. Jak potom můžeme chtít, aby i za nějakých deset tisíc let lidé sdíleli náš jazyk, naši mentalitu, naše lásky a naše strachy?
Z „kulturního dědictví“ minulosti se nikdy všechno neuchová a nikdy se také všechno neztratí. Něco bude živé a inspirativní ještě po tisíci letech, něco nesrozumitelné a otravné už pro příští generaci. Vše nesmrtelné je nesmrtelné právě proto, že je vždy přijímáno spontánně a bez násilí; je proto marné snažit se uchovat to či ono kulturní dědictví pomocí násilných prostředků.
Je ovšem možné, že prezident používá choulostivé téma dekretů jen jako emočně účinnou zbraň a pokouší se ve skutečnosti zabránit tomu, aby mohla být jakákoli rozhodnutí českých soudů korigována evropskými institucemi. Vzhledem ke stavu české justice bychom pak za setrvání ve starých zákopech zaplatili až příliš vysokou cenu.
Autor je členem ODS a signatářem petice Litujeme
