Připomenutí 65. výročí popravy Reinharda Heydricha, kterou provedli českoslovenští parašutisté ze skupiny Antropoid 27. května, bylo rutinní, byť na nejvyšší úrovni hlavy státu a ministryně obrany. Bylo proto i formální a poněkud bezmyšlenkovité. Stojí ale za to myslet na parašutisty, kteří Heydricha popravili, i po letech hlouběji a z perspektivy delšího času.

V letošním roce veřejnoprávní televize odvysílala hraný dokument o konferenci ve Wannsee, kde různé složky nacistické moci prodiskutovaly a propracovaly plán a způsob úplného vyhlazení židovské populace v Evropě. I z upraveného steno-záznamu, podle kterého Britové schůzku rekonstruovali, bylo vidět, že Heydrich byl aktivním iniciátorem a tvůrcem plánu, nikoli jen šéfem meziministerské porady.

Českoslovenští parašutisté tedy nepochybně popravili válečného zločince a masového vraha evropského rozměru. Heydrich nebyl jen katem českého národa, ale aktérem širší evropské genocidy.

Atentát vrátil Československu čest, tvář a uznání. Mnichovská dohoda padla do zneuznání, Československo bylo obnoveno jako právní a státní subjekt. I to bylo dílo parašutistů. A bez něho by politici v Londýně neměli potřebnou váhu a legitimitu k prosazování zájmů demokratického Československa. I v tomto případě platí, že autorita i mandát politiků stojí na schopností vojáků bojovat za suverenitu a likvidovat okupační moc a její aktéry.

Parašutisté byli v době svého bojového nasazení zralí muži. Gabčíkovi bylo 30, Kubišovi a Valčíkovi 28 let. Museli již z výcviku, z úkolu a zejména z morálních a lidských podmínek protektorátu vědět, že mají jen malou šanci svůj úkol splnit a jeho splnění přežít. Šli proto spíše zemřít, a šli zemřít pro nic menšího ani většího než bylo uznání schopnosti své země bojovat s okupanty, navzdory loajalitě většiny, kolaboraci menšiny a své izolovanosti a osamocenosti uvnitř vystrašené české společnosti. Zkusme si představit, že by někdo dokázal v 70. letech popravit velitele tzv. Střední skupiny sovětských okupačních vojsk nebo sovětského velvyslance Červoněnka. Zdá se nám to absurdní? Ale právě to byla pozice a psychologická situace výsadku Antropoid.

Jozef Gabčík byl Slovák z Poluvsie u Rajeckých Teplic, Jan Kubiš z Dolních Vilémovic od Třebíče a Josef Valčík ze Smoliny od Valaškých Klobouku, ale byli to především Čechoslováci, snad právě proto, že v Čechách a na Moravě byl německý protektorát a na Slovensku pronacistický Slovenský štát. I v tom byl smysl nárameníku, který měli na uniformách s nápisem Czechoslovakia.

Je zajímavé, že máme více tendenci připomínat si jejich závěrečný boj v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, než fakt, že splnili těžký a významný úkol. Je fakt, že padnout v boji pro tuto zemi ve chvíli, kdy většina spolupracuje, působí stejně kosmicky jako zabít tyrana, když se všichni bojí byť jen nesouhlasit. V Resslově ulici bojovali kromě tří již jmenovaných také Adolf Opálka, Josef Bublík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý. I oni šli na smrt.

Není asi škoda, že ministryně obrany nenalezla správná slova pro jejich hrdinství. V den letošního výročí atentátu jsem shodou okolností byl v Rajeckých Teplicích a zajel jsem se podívat k rodnému domu, na kterém je pamětní deska Jozefa Gabčíka a v kterém dodnes žijí jeho příbuzní. Pod deskou byl zašlý věnec a nebyla tam žádná čerstvá kytka s trikolórou od českého velvyslance, natožpak od ministryně nebo vrchního velitele naší branné moci.

Ten den večer, 27. května 2007, jsme s přáteli připili v místní restauraci borovičkou na paměť místního chlapa, který před 65 lety oddělal Heydricha. Neuškodí si občas uvědomit, že máme ve své historii také vojáky a nejen Švejky, a zapít to borovičkou.

Psáno pro ČRo 6