Pokud by obnova mariánského sloupu měla rozjitřit staré předsudky, pak ať morální obnova vypadá jinak

Domácí žabomyší války je užitečné sledovat s pořádným odstupem – nad tím, co by mne doma zřejmě rozčilovalo, se nyní během několikaměsíčního pobytu na amerických univerzitách jen usmívám. Patří k tomu i doznívající bitva mezi zastánci a odpůrci znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jakkoliv se v této chvíli zdá, že věc je ukončena, celý spor obnažil postoje, které trvají, a proto stojí za zamyšlení.

Mám pocit, že obě strany sporu sdílejí komicky nesmyslnou představu, že znovupostavení sloupu může nějak zvýšit religiozitu, či přesněji vliv katolické církve u nás. Jedni to snad očekávali s nadějí, druzí se toho obávali a předem hlasitě protestovali – v obou případech ale zbytečně. Postavením sloupu by se český národ nestal ani o chlup katoličtějším, než je nyní. Pohne-li snad něco specifickou „plachou zbožností“ české duše, kopie barokního sloupu na náměstí to patrně nebude.

Zbývá otázka, zda by se obnovou sloupu společnost stala trochu kulturnější a tolerantnější, protože jeho vandalské zničení byl nekulturní akt fanatiků a lůzy. Na druhé straně jsem si však dovedl živě představit slavnost odhalení sloupu jako pitoreskní setkání dvou reliktů minulosti: na jedné straně tělnatý prelát ve zlatě s barokní kaditelnicí, na druhé straně doruda rozběsněná Lenka Procházková s okovaným cepem a standartou: „Zasadíme zase ránu / proradnému Vatikánu!“ Nad tím vším by spínala ruce líbezná Bendlova madona s očima obrácenýma raději k nebesům: Kam se to, mé děti, vracíte? Scéna by to byla nepochybně atraktivní pro bulvární média na jeden večer, avšak stěží by znamenala důležitý obrat v duchovních dějinách země.

Protikatolický afekt

Do sporu horlivých bojovníků za sloup a jejich rozčilených odpůrců jsem se nezapojil. Ačkoliv bych se sám zařadil spíše mezi „umírněné podporovatele“ obnovy, dávám za pravdu oběma stranám v mnohém (kromě již vzpomenuté sdílené iluze o duchovním efektu celé kauzy). Zničení mariánského sloupu byl totiž nepochybně barbarský projev protikatolického afektu, který spolu s protiněmeckými a protižidovskými stereotypy tvořil nesvatou trojici předsudků, provázejících český nacionalismus na rozhraní 19. a 20. století; později byl využíván a dodnes je přihříván komunisty a jejich souputníky. Pokud by obnovení sloupu bylo znamením, že česká společnost z této neblahé zátěže minulosti už vyrostla a vzala na vědomí, že katolická církev za papeže Františka se od dob Františka Josefa dosti změnila, sloup upřímně vítám. Pokud by však – jak se nyní zdá – celá tato kauza jen ukázala, jak v těch trapných předsudcích minulosti stále vězíme, pokud by je spíš rozjitřila, než uzdravila, pak bych také radil napřít úsilí k morální obnově společnosti poněkud jiným směrem. Pokud střed staré Prahy zkrášlila jeho dávná vertikála, byl bych rád; nestane-li se to, tak se tam nadále jako už po léta v duchu pomodlím zdrávas za svůj národ, aby svou duchovní vertikálu neztratil. Národ i církev nepochybně přežijí obě varianty.

Silným argumentem zastánců obnovy sloupu je to, že důvod k jeho odstranění byl lživý. Sloup opravdu nebyl postaven na oslavu bělohorské bitvy, nýbrž jako projev vděčnosti za zachránění Prahy před ničivým nájezdem švédských vojsk; za uhájení města a záchranu své barokní krásy v roce 1648 vděčí Praha především statečným jezuitům a jejich studentům z Klementina (odkud 30 let předtím byli jezuité za stavovské vlády vyhnáni).

Na druhé straně měla však historie sloupu pokračování s jistou jedovatou příměsí. Část fašizujících katolíků za druhé republiky vnímala porážku československé demokracie jako zasloužený trest za prvorepublikové protikatolické nálady, jejichž symbolem bylo pro ně právě zničení mariánského sloupu. Josef Švejk by jejich pozici vyjádřil drsně: Urazili jste nám Panenku, tak tady máte přes držku. Pokud by se bitvy o sloup ujali dnešní pohrobci druhorepublikové katolické pravice, marnící své životy běsněním na internetových stokách, nemyslím si, že by takoví zastánci Matku Boží příliš potěšili.

Otázka estetiky, ne ideologie

Závěrem: domnívám se, že rozhodnutí o obnově či neobnově sloupu se mělo spíš než přestřelkami sršatců mezi ultrakatolíky i neotábority řídit věcnou expertizou architektů a historiků umění. Vnímejme sloup esteticky, a ne ideologicky, nedělejme z něho projekční plátno sporů dávné minulosti. Bude-li debata pokračovat, zbavme jí emocionálního balastu. Možná že by se představitelé církví v ní – na té či oné straně – angažovat raději neměli. V tomto sporu jde dnes o cennou uměleckou památku a nic dalšího bychom do toho promítat neměli: zápas o duši národa a vertikálu naší duchovní kultury probíhá přece jinde.

Autor je teolog a sociolog, profesor UK v Praze; toho času je hostujícím profesorem na Notre Dame University v USA

LN, 19.9.2017