Někdy nemusí být všechno tak špatné, jak se zdá na první pohled. To je i případ pozoruhodného opatření, které odhlasoval parlament jako součást stavebního zákona.

Iniciativou některých poslanců se v něm objevil paragraf, který vylučuje veřejnost z územního řízení, a bere jí tedy možnost se vyjádřit k tomu, co se bude stavět. Nadále budou o nových stavbách rozhodovat jen sami investoři a radnice.

Dosud to neměli investoři tak jednoduché. Do územního řízení se mohla přihlásit občanská sdružení, což mohly být v některých případech profesionální ekologické agentury, jindy spolky místních občanů, kteří si navzájem pomáhali v těžké situaci, kdy měly v jejich čtvrti či v nejbližším okolí vzniknout vysoké bytovky, továrny nebo nákupní centra s rozlehlým parkovištěm.

Pohled místních obyvatel nadále nebude hrát žádnou roli při rozhodování o tom, kde se bude co stavět. Do územního řízení budou mít nárok vstoupit jen lidé, jejichž pozemky těsně sousedí s plánovanou stavbou. Pokud by se jim stavební záměr náhodou nelíbil, pak jsou investorům jen slabými protihráči.

Uplatnit své zájmy v řízení, kde se o většině detailů dohodnou profesionálové z města a investorských firem, je pro osamělého laika, který by musel veškerou dokumentaci prostudovat a připomínkovat ve svém volném čase, prakticky nesplnitelný úkol, anebo závazek na úrovni vedlejšího zaměstnaneckého úvazku.

Ovšem ani ten největší nadšenec nebude mít žádné slovo, pokud se plánovaná bytovka či továrna má stavět pár metrů za hranicí jeho pozemků.

Pozoruhodná je argumentace, kterou používají poslanci a spolu s nimi posléze i ministerstvo pro místní rozvoj. Občané podle nich do územních řízení ani vstupovat nepotřebují, protože mají řadu jiných možností, jak územní poměry ve svém okolí ovlivnit. Mohou například podat připomínky, když se připravuje územní plán.

Ve skutečnosti vznikla většina českých územních plánů před 20 lety a obvykle ponechaly značnou volnost k libovolným stavebním záměrům kdekoli na území města. Pokud se chce občan průběžných debat o změnách tohoto územního plánu přesto účastnit, pak musí požádat o podporu místního zastupitele, který má právo o územním plánu hlasovat.

Zájmy veřejnosti podle argumentace poslanců navíc hájí městští radní, a tak nemá smysl, aby do územního řízení ještě mluvil každý občan. Připomíná to poměry v tzv. lidové demokracii, kterou jsme zažili v předlistopadovém období. Člověk měl právo volit kandidáty Národní fronty, podílel se tedy formálně na vládě a pak už zbývalo jen držet hubu a krok.

Proč by měl mluvit do toho, co mu postaví za jeho zahradou, když místní politici a úředníci to s příslušným podnikatelem domluví nejlépe? Problém je v tom, že se místní politici málokdy zajímají o potřeby občanů, kteří v daném místě bydlí.

Přesto není všechno tak špatné, protože sporný paragraf napadla před Ústavním soudem skupina senátorů včetně bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové, bývalé zástupkyně ombudsmana Jitky Seitlové, někdejších sociálnědemokratických ministrů Františka Bublana a Jiřího Dienstbiera, lidovců Miluše Horské a Zdeňka Papouška či zelených a nezávislých senátorů od Václava Lásky a Renaty Chmelové po Alenu Dernerovou.

Samozřejmě ústavní soudci rozhodnou podle svého. Pro běžného občana to však bude jasná informace, do jaké míry tento stát zasluhuje jeho loajalitu.