Komparativní historiografie není o nic méně legitimní než komparatistika umělecká, potažmo literární.

Aktuálně:

Představme si, že by v Bundestagu byla od vzniku SRN nepřetržitě zastoupena National Sozialistische Arbeitspartei des Deutschland und Bayern.

Představme si, že by dvě poslankyně této strany podaly trestní oznámení na jistou Elsu, dceru komunisty Georga Elsera, strůjce nezdařeného atentátu na Adolfa Hitlera (8. XI. 1939), která pokus veřejně schvaluje, ačkoli šlo tehdy o trestný čin.

A představme si do třetice, že by německý státní zástupce takovou žalobu standardně postoupil policii k šetření, aby zjistila, zda jde nebo nejde o podezření z trestného činu "veřejného schvalování trestného činu".

Elsa by se potenciálně provinila tím, že by na besedě se studenty Vysoké školy ekonomické v Berlíně hned na začátku své přednášky řekla, že čin svého tatínka vždy podporovala a schvalovala. Neonacistické poslankyně by to označily za schvalování pokusu o atentát na hlavu státu.

Navíc by se tyto poslankyně "zviditelnily" tím, že by odmítly uctít minutou ticha Elserovu památku, kterou by Bundestag u příležitosti 65. výročí jeho mučednické smrti držel.

Bylo by to možné, nebo je to "čirá myslitelnost"? Hospitalizovali by Němci takového státního zástupce ihned v ústavu pro duševně choré? A mohla by vůbec taková strana s takovými poslankyněmi v Bundestagu být?

+

Jde sice o pouhé hypotézy, ale věřte, že o hypotézy velice pečlivě srovnané s aktuální (od 28. XII.) situací u nás, o přirovnání, na kterém žádné příslovečné "kulhání na jednu nohu" nenaleznete. Trestní oznámení dvou poslankyní KSČM na Zdenu Mašínovou má parametry zcela analogické. Vždyť co jiného bratří Mašínové udělali, než že se pokusili násilím svrhnout panující totalitní režim? Nepovedlo se to Georgu Elserovi, nepovedlo se to německým vysokým důstojníkům o pět let později a nepovedlo se to ani Mašínům.

Při Elserově atentátu na Hitlera, dva měsíce po vypuknutí války, zahynuli tři lidé a bylo 57 zraněných, jistojistě převážně nevinných lidí. V té době už platil půldruhého měsíce pakt Ribbentrop – Molotov, do napadení SSSR chybělo 1,5 roku. Vlastní napadení Francie se datuje až na 10. května 1940, takže Elser vlastně neměl velké krátkodobé důvody ke své akci. Přesto jej nikdo v dnešním Německu nepovažuje za zločince či darebáka.

Ne tak u nás. Atentátníci Mašínové nezabili ani jediného "nezúčastněného" člověka; o policistovi nebo o režimem záměrně ozbrojeném pokladníkovi, který navíc zbytečně tasil zbraň, čímž donutil Mašína k sebeobraně, nelze hovořit jako o nevinných, náhodných obětech. Přesto jsou běžně označováni jako vrazi, jejich sestra, dcera komunisty umučené maminky, je vyšetřována za schvalování zločinu.

Máme ale ještě další atentátníky: Jan Kubiš a Jozef Gabčík byli nesporně hrdinové, to se zatím nepokusil zpochybnit nikdo. Stejně tak je ale nezpochybnitelné, že porušili tehdejší protektorátní zákony. V čem se liší principielně od Mašínů? Že konali v době války? Komunistický režim u nás rozpoutal po roce 1948 velice krvavou válku proti svým odpůrcům, válku, ve které prakticky neměl odpůrce, byly pouze oběti.

Jistě, parašutisté zabili okupanta; nebyli však všichni komunisté a především jejich režimem vyzbrojení muži přímými vykonavateli příkazů potenciálních okupantů? SSSR nás vojensky okupoval až za dvacet let, ale de facto jsme jím byli okupováni nejpozději od únorového převratu. Sovětští poradci přece řídili nejenom těžbu uranu, ale i politické procesy; konečně KGB od nás odvlékala čs. občany už v květnu 1945 (kupř. otce pozdějšího divadelního kritika Sergeje Machonina).

+

Nakonec zjistíme, že podstatný rozdíl mezi G. Elserem (málem se zachránil, zastřelen v Dachau až 9. IV. 1945), důstojníky-atentátníky a parašutisty na straně jedné a bratry Mašíny a Milanem Paumerem na straně druhé je jenom jeden: ti druzí přežili.