28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Schizofreniky nikdo nekontroluje

28.6.2012

Hlásal to palcový titulek MF Dnes ze dne 15. června uvedený ještě slovem hrozba. Přečetl jsem to přes rameno čtenáře novin v tramvaji. Před jakou hrozbou se to občané varují? Jasně. Novináři zase zneužívají psychiatrické diagnózy k onálepkování některých našich poslanců a středočeských konšelů, kteří bezostyšně sedí na svých křeslech, ačkoliv jsou vyšetřováni policií nebo prohlašují, že nejsou zodpovědní za souhlas se zakázkami za milióny, i když byly mnohonásobně předražené. Stačil jim názor hejtmana a pracovníků jeho úřadu. Takoví lidé vyvolávají nedůvěru v politiku. Jsou hrozbou pro demokracii, poněvadž ignorují hlas veřejného mínění zprostředkovávaného médii. Chtěl jsem bránit pacienty trpící schizofrenií, a tak jsem si tu Mladou frontu koupil.

Mýlil jsem se. Jde opravdu o nemocné a ne o politiky. Píše se o nemocných, kteří neuposlechnou rady lékaře, neužívají předepsané léky a pak v důsledku halucinací a bludů zabíjejí - zpravidla své nejbližší příbuzné. O život mohou přijít i lidé, které pacient za příbuzné považuje.

Pokud jde o užívání léků, nejsou psychiatričtí nemocní výjimkou: pečlivé studie ukazují, že přibližně třetina všech nemocných - jak psychiatrických, tak nepsychiatrických - neužívá léky tak, jak mají. Rozdíl je jen v tom, že neužívá-li pořádně někdo léky pro onemocnění srdce nebo cukrovku, ohrožuje svůj život. Jestliže pro to umře, nikdo ho neobviňuje ze sebevraždy a nebývá ani obviněn jeho lékař, že nedokázal pacienta přesvědčit, aby bral léky podle předpisu a dodržoval doporučenou životosprávu.

Nedodržování léčebného režimu je velký problém. Pro nemocného, pro jeho příbuzné, pro jeho společenské prostředí, pro lékaře i pro ekonomy a politiky, kteří rozhodují, kolik peněz půjde do zdravotnictví. V případě psychiatrických pacientů je to problém i pro policii. Policii nezajímá, zda zloděj nebo vrah má vředovou chorobu žaludku, hypertenzi nebo bolesti páteře. Nezajímá to ani novináře. Četli jste někdy, že chudokrevný alergik někoho zastřelil?

V očích médií se psychiatři dělí na práškaře a vymývače mozků. Ti první slouží farmaceutickému průmyslu a chemicky manipulují s lidmi, které označí za nenormální. Ti druzí vám cizími slovy vysvětlí, co o sobě stejně víte. Teď se má nějak pomoci práškařům, aby měli pravomoc nutit užívat léky ty, kteří je nechtějí. Takovou léčbu může nařídit soud, jestliže někdo jeví známky duševní choroby a ohrožuje sebe nebo své okolí. Příkladem je pacient, který vidí nebo slyší neexistující osoby a pod vlivem takových halucinací jedná.

Ohrožování sebe nebo okolí je formulka, která umožňuje dát odvézt za asistence policie pacienta k nedobrovolné hospitalizaci na psychiatrii. Nedávno k ní bylo přidáno "bezprostředně" ohrožuje.

Teoreticky jsou tu tedy nástroje, jak donutit duševně nemocného k léčbě. Je však užití takových nástrojů vždy a bez výjimky k jeho prospěchu? V naší republice je psychiatrická péče ve srovnání s Evropou hluboce podfinancována a chybí především komunitní služby a starost o sociální potřeby nemocných. Kromě toho, že peníze, jak známo, na to nejsou, trvá zde spor o to, co je ještě zdravotní a co už je sociální potřeba, poněvadž máme dvě ministerstva a dva měšce, z kterých se to platí. K tomu, aby se to dalo dohromady, nepomáhá ani definice zdraví Světové zdravotnické organizace. Zdraví je stav, kdy je člověku dobře po stránce tělesné, duševní a sociální. Míní se tím ideál, ale spravedlnost je taky ideál, o který se snažíme, a ne něco, co nám při narození spadlo do klína.

Kontrola, zda užívají léky pacienti trpící schizofrenií, je spojena s jiným vážným problémem. Pacient často bojuje o svou identitu a vidí už v samotné nutnosti užívat léky ohrožení své svébytnosti. Velká část nemocných se zbavila svých nejzávažnějších příznaků, cítí se být "normální" jako jiní lidé a samotný fakt, že musí něco užívat, je vrhá do pocitu méněcennosti

ve srovnání s lidmi, kteří nic užívat nemusí. Nejde jen o schizofrenie. Bývá těžké přesvědčit i pacienta, u kterého odezněla depresivní porucha, že má antidepresivum užívat ještě nejméně půl roku nebo někdy raději i rok, má-li se předejít recidivě. Naváže-li však lékař s pacientem dobrý psychoterapeutický vztah, dojde zpravidla k dohodě, i když pacient léky brát odmítne - třeba pro jejich nežádoucí účinky. Dohoda závisí na posouzení, co je horší: zda nežádoucí účinky nebo riziko recidivy.

U schizofrenií však jde ještě o něco jiného. Pacient, který se cítí kontrolován, proti takové kontrole bojuje. Zpravidla to závisí na atmosféře v rodině. Přirovnání k situaci s dítětem v pubertě zde v některých případech nemusí být náhodné. Dospívající svým chováním chce provokovat tím víc, čím víc je mu něco zakazováno a čím více jsou přitahovány otěže jeho svobodě. Potvrzuje to rozsáhlý výzkum, kdy se "měří" míra vyjádřených emocí, jako je nadměrná kritičnost, hostilita, nebo také vřelost emočního postoje k nemocnému. Dochází tu k nešťastnému paradoxu. V rodině s vysoce vyjádřenými emocemi, vyjádřenými třeba strachem rodičů z ostudy, že syn nebo dcera se na veřejnosti bude chovat "jako blázen", vede i lékaře k tomu, aby zvyšoval dávky psychofarmak nebo je podával v depotních injekcích. Pak se pacient cítí být v chemické svěrací kazajce a dělá vše pro to, aby se z ní dostal.

Ve všech současných učebnicích psychiatrie se píše, že schizofrenií trpí jedno procento obyvatelstva bez velkých rozdílů mezi různými zeměmi. Málo se ví, že podle posledních šetření už to neplatí. Není to jedno procento, nýbrž jen 0,7 procenta, někde už i méně a předpokládá se, že do tří, pěti let to bude jen půl procenta. Vypadá to tedy, že léčba a především prevence má úspěch a že utrpení a neštěstí způsobených schizofrenií radikálně ubývá.

Pokrok je však v něčem jiném. Ještě v polovině minulého století nejméně polovina všech psychiatrických lůžek (a v USA všech nemocničních lůžek včetně těch psychiatrických) byla obsazena nemocnými schizofrenií a jejich počet každoročně rostl – v USA přibližně o dva tisíce, u nás o dvě stě za rok. K obratu došlo po zavedení psychofarmak do léčby, kdy tento počet začal klesat. Nemocných však neubylo. Léčí se ambulantně. Většinou pracují a vedou život, který není poznamenán nemocí víc než život lidí trpících hypertenzí nebo cukrovkou. Jejich život však komplikuje především společenské stigma.

Naneštěstí nemáme doklady o tom, že nemocných schizofrenií ubylo, pokud jde o jejich absolutní počet. Pokles z jednoho na půl procenta nastává následkem prodlužujícího se lidského věku, který je také přibližně dvakrát tak dlouhý ve srovnání se začátkem minulého století. Věkové složení populace, z kterého se procento nemocných počítá, je jiné. Schizofrenií onemocní převážnou většinou mladí lidé do třiceti let. Později je to také možné, ale je to málo časté. Přibývá tedy starých lidí, kteří už zpravidla schizofrenií neonemocní. Na nemocničních lůžkách, na kterých dříve leželi nemocní schizofrenií, dnes leží staří lidé s demencí a lidé závislí na drogách včetně alkoholu a hracích automatů nebo jiného hazardu.

Na začátku této úvahy byl můj omyl, kdo jsou ti schizofrenici z MF Dnes, kteří se vymkli kontrole. Díky tomuto omylu hledám jistou analogii. Společným jmenovatelem je důvěra. Má-li pacient důvěru ve svého lékaře, nepodvádí ho a svěří se mu, že léky neužívá nebo je užívat nechce. Řešení hledají společně, lékař a pacient.

Náš problém s politiky je problém krize důvěry. Jak můžeme věřit politikům, kteří nabádají k utahování opasků a sami cestují helikoptérami, rozdávají svým náměstkům statisíce a jsou zapleteni do transakcí, kde jde o miliardy? Tato politická scéna pak má rysy jakéhosi rozštěpu, tedy "schizo". Irsko a Finsko se dostaly z finanční krize zázračně rychle, poněvadž lidé vládě věřili. Francois Hollande by měl ukázat cestu i našim politikům. Snížil si plat a do Bruselu jel na zasedání vlakem.

Náš problém je v rozdělování na "my a oni". Vyřešíme ho, bude-li tu důvěra, že krizi řešíme my i oni.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora