Úvodem následujících řádků bych všechny případné čtenáře rád upozornil na to, že tento text bude psán subjektivní optikou člověka, v jehož okolí se všichni, kterým byl covid diagnostikován, úspěšně vyléčili.

S jistou ironií jsem si nedávno přečetl výrok pana ministra zdravotnictví, podle něhož by mohli mít očkovaní jedinci „výhody“. To slovo nepíšu v uvozovkách náhodou. Nechápu totiž, v čem by měl být volný pohyb či možnost trávit volný čas bez buzeračních omezení „výhodou“. On je to totiž přirozený stav. Pan ministr se (právem) bál pojmenovat tento záměr skutečným jménem - diskriminací neočkovaných či netestovaných.

Když pominu, že pro vymáhání povinné vakcinace, která je dobrovolná, chybí jakákoliv právní úprava, diskriminovalo by zavedení tohoto opatření třeba děti do 16 let, těhotné a jsem si jist, že další omezení se objeví „za provozu“. Taky si nedovedu představit, jak by se testování a ověřování před vstupem kamkoliv v praxi provádělo, pokud se nechceme inspirovat Čínou či Orwellem.

Výrok pana ministra, co jsem alespoň viděl, nespustil bouři nevole u tzv. demokratických stran, které se neustále (hubou) vymezují proti Babišovi, ale v praxi mu jdou na ruku. Problém je v tom, že si všichni zvykáme na omezení, která (nejen) v České republice platí s přestávkami už téměř rok.

Přijde nám normální, že bez kusu hadru na gumičkách neodcházíme z domu. Přijde nám normální, že chodíme kolem prázdných hospod, zavřených obchodů, regálů zakrytých hasičskou páskou. Přijde nám normální, že nemůžeme dítěti koupit nové boty nebo bundu a že vyměňujeme oblečení kus za kus jako v době kamenné pazourky. Stojíme ve frontách, které jsem naposledy viděl jako dítě na sklonku 80. let.

Zvykáme si na to, že nemůžeme do kin, do divadel, do bazénu, do hospody, do kavárny, do muzea, na lyže, do hotelu na Silvestra, do školy, na výstavu, na přednášku nebo si prostě jen tak sednout do parku s vínem a to všechno za situace, kdy neexistuje studie, která by označila výše uvedená místa jako oblasti, kde se šíří nákaza nějak výrazně víc než kdekoliv jinde. Pokud jsou obchody tak nebezpečným místem z hlediska nákazy, neměly by být nemocnice plné prodavaček?

Pošty a úřady mají pracovní dobu jak za bolševika - opět prý kvůli epidemii. Neměly by tedy být nemocnice plné pošťáků a úředníků? Podle dnes neoblíbeného bývalého člena vládní komise profesora Šerého spíš ne… Ale zvykáme si a už nám ani nevadí vlhké sny plukovníka Prymuly, podle kterých nebudeme moct brzy jet ani na chatu či chalupu, pokud nebudou blíž než 15 km.

Zvykáme si na to, že jsou odkládány plánované operace, které by mohly lidem výrazně usnadnit život (výměna kloubu, vyndání šroubů po operaci), protože covid. Zvykáme si na to, že se neřeší chřipka, žloutenka, mononukleóza, salmonela nebo tuberkulóza, která nedávno znovu překročila hranice civilizované Evropy.

Zvykáme si na to, že se z našich dětí stávají nevzdělaní idioti, protože prostě distančně se dlouhodobě učit nedá. Respektive dá, ale vyžaduje to metodiky, které u nás nejsou zavedeny, vybavení, které u nás není standardem, a v neposlední řadě i zájem těch, co se mají vzdělávat. Co má dělat třeba matka samoživitelka, která je na home office s ojetým notebookem a má dva potomky, třeťáka a sedmáka a ti se domáhají (hypoteticky) distanční výuky v době, kdy ona musí odevzdávat svou práci? A pokud je to klišé, tak normální rodina se dvěma dětmi, která má jeden počítač, jeden notebook a oba rodiče na home office. A pokud děti dostanou úkoly, rodiče jim s nimi musejí pomáhat, protože ne každé dítě pochopí výklad na dvou příkladech…

Stejně tak si zvykáme na to, že spousta lidí přichází o své úspory, protože nemůžou pracovat (turistický ruch, pohostinství, živá kultura) a i když dostanou od státu podporu v nezaměstnanosti, mají hypotéky nebo úvěry, které se musejí splácet a banky nebudou čekat věčně.

Když jsem měl možnost od září učit ten měsíc a půl normálně, byl jsem v šoku z toho, jak studenti od března zdegenerovali. Diktát pro pátou třídu byl pro řadu středoškoláků neřešitelný. Zhoršily se jim vyjadřovací schopnosti do stavu, kdy osoba, která by měla v květnu maturovat, není schopna slovem ani písmem sesmolit větu. Zhoršila se jim pozornost. A to učím na střední škole, která - co mám tak signály od rodičů - se pokouší o maximum, zatímco řada jiných škol na distanční výuku v podstatě rezignovala.

Raději si ani nepředstavuji, co se děje na základních školách (pedagogové těchto škol mají můj bezmezný obdiv za to, že se alespoň snaží), protože přimět třeba sedmáka k tomu, aby pracoval, je oříšek i při prezenční výuce.

V momentě, kdy na neblahé následky lockdownů někdo na internetu upozorní (protože v Parlamentu ČR se diskuze o jeho smyslu už radši jaksi vůbec nevede), je obratem ukřičen argumenty, že je sobcem, že jde prostě o lidské životy, nebo mu diskutéři přejí, aby nebyl ošetřen, až onemocní. Téměř denně slýcháme o přetíženém personálu nemocnic. Je mi ho líto, jsou to lidi, kteří často za směšný peníz pečují o nemocné. V jejich nářku každopádně zaniká fakt, že drtivá většina úmrtí, ať už na covid, nebo s covidem, jsou lidé na prahu osmdesátky. Tentýž zdroj píše o tom, že většina zemřelých měla i další zdravotní komplikace - nikomu nepřeji nic špatného, ale uvědomme si, že smrt, zejména ve stáří, k životu prostě patří.

Když jsem byl před Vánocemi v obchoďáku, nebyl tam jeden člověk na 15 čtverečních metrů, ale spíš 15 lidí na čtvereční metr, všechno veteráni 65+, kteří se tam přetahovali o zboží v akci. Asi proto vláda zakázala prodej papírnických potřeb nebo nářadí v obchoďácích, aby tam - kromě nich - nechodil už vůbec nikdo.

Je pravda, že byl proveden pokus se zavedením „hodin důchodců“, ale seniory nic nenutilo je dodržovat. To byl snad jediný vážněji míněný pokus o ochranu této nejohroženější skupiny. Jinak se pořád a stále mluví a premiér rozesílá esemesky.

V současné době se veškeré naděje upírají k vakcinaci, která má - údajně - umožnit opět normální život. O medicínských úskalích této víry nechť píše někdo povolanější, ale pokud i ministr zdravotnictví připouští, že očkovaný člověk může nemoc šířit, asi to nebude taková hitparáda, jak bychom si všichni přáli.

Každý text má mít závěr. Je mi jasné, že jsem těmito řádky naštval spoustu lidí, Astonem počínaje. Vznikl ale proto, že nevidím pověstné „světlo na konci tunelu“. S očkováním virus nezmizí - a to mluvím o ideální situaci, kdy bude očkování účinné podle představ jeho výrobců a přání politiků. Naopak se domnívám, že do budoucna se budeme muset naučit s tímto virem žít, a rád bych viděl (byť sebestupidnější) debatu na téma, jak se na tuto dobu připravit, protože nošením roušek, donekonečna protahovanými lockdowny nebo návratem občanských práv vyvoleným s negativním testem virus nezastavíme. Pokud se vůbec zastavit dá.