Kočovnictví jako civilizační problém

Kočovným způsobem života rozumíme, že příslušná komunita (jednotlivec, rodina, kmen, parta) nemá žádné pevné bydliště s adresou, vlastní nebo pronajatou nemovitost, není prostě nikde doma. V naší současné civilizaci jde o něco naprosto nestandardního a menšinového, ale jindy a jinde tomu tak zdaleka vždy nebylo. Tzv. přírodní národy, jejichž obživou byly lov nebo pastevectví, kočovaly z ekonomické nutnosti: v souvislosti s migrací divoké zvěře nebo kvůli novým, nespotřebovaným pastvinám. Usazení přišlo až s kulturou v původním slova smyslu (colere - lat. obdělávat). Rolník nekočuje. Měšťan už teprve ne.

S kočováním jako menšinovou životní praxí se setkáváme i ve společnosti většinově usazené; má opět především ekonomické (a ne třeba romantické) důvody. Kočovníci, pokud nešlo o násilníky, nájezdníky či zločince, nacházeli jisté kulturně-ekonomické niky, mezery na trhu, prostory neuspokojené poptávky a ty pak zaplňovali svou nabídkou. Nejobecněji ji můžeme charakterizovat jako služby. Provozovali jistá řemesla, obchod, léčitelství či zvěrolékařství, věštění a zaříkání, poskytovali zábavu jako komedianti a muzikanti (např. středověcí jokulátoři a Minnesängři); kočovník byl konec konců i toulavý student nebo mnich nebo potulný kazatel (praxe v USA 19. stol.). U nás se běžně kočovalo ještě v první polovině XX. století. Kočovníci byli přece nejenom tzv. světští (pouťová zábava, kolotoče, houpačky, střelnice, lunaparky), ale i cirkusáci, mnozí muzikanti a "cestující divadelní společnosti". Ostrá hranice se tu ovšem poněkud rozmazává - někteří měli nějaké stálé, nejčastěji zimní sídlo a kočovali jenom část roku. Většinově rozhodně nešlo o Romy.

Ekonomicky viděno mají všechny tyto způsoby obživy jednoho společného jmenovatele: trh charakteristický nedostatkem trvalé poptávky na jednom místě. Právě tento nedostatek generuje, ba přímo vynucuje kočování. Kočovníci se stěhují za poptávkou; "vyčerpanou" (obslouženou) lokalitu opouštějí a hledají čerstvou. Platí to stejně o brusičích nožů, drátenících, koňských handlířích, cirkusácích nebo hercích. Konečně i dnes je zájezdový divadelní provoz u nás velice čilý a vedle většinové praxe okamžitých návratů po představení domů (nebo max. několikadenního pobytu v místě zájezdu) jsou tu i opravdu kočovné skupiny, které mají sice zimní sídlo, ale kočují po většinu roku po celé Evropě (např. divadlo Continuo, sídlící v jihočeských Malovicích). Konečně i světové operní hvězdy je možno právem označit za kočovníky.

Lokalitu je ovšem možno "vyčerpat" i drobnými krádežemi a pod. Nutno objektivně připustit, že romské kočování generovalo kriminogenní prostředí, že v případě nouze kočovníci zcela samozřejmě kradli v nejbližším okolí, a proto museli brzy jinam, aby se nestali terčem postihu z rukou úřadů nebo i obyvatelstva.

+

Pokud jde o kočovné Romy, rozhodně nelze schvalovat ani omlouvat způsob, jakým je "usadil" totalitní režim. Je dokonce až s podivem, že komunistický zákon o trvalém usídlení kočujících osob (zákon nařizující povinnost mít trvalé bydliště) byl u nás zrušen až ke čtyřicátému výročí jeho vyhlášení - v roce 1998 -, ačkoli je ve flagrantním rozporu s Listinou základních lidských práv, která je součástí naší ústavy. (Naproti tomu např. zákon nařizující pracovní povinnost, zákon proti tzv. příživnictví, byl zrušen hned po Listopadu.) Nikdo není povinen mít trvalé pevné bydliště! Má-li na to peníze, může strávit třeba celý život po hotelech.

Naplnění tohoto práva ale ještě neznamená, že stát může tolerovat, že je někdo totální "Luftmensch". Není náhodou, že byl právě schválen zákon nařizující, že každý občan musí mít stálou dosílací adresu. To není žádná diskriminace, jako jí není např. nutnost mít rodné číslo či zdravotní a penzijní pojištění, povinnost daňového přiznání atp.

Naplnění základních občanských práv je u totálních kočovníků (bez alespoň dočasného stálého bydliště) problém. Nemohou např. volit v komunálních, krajských a senátních volbách. Myslím, že by obtížně získávali i voličský průkaz opravňující k volbě kdekoli na území republiky ve volbách parlamentních: nejsou prostě uvedeni v žádném voličském seznamu (ty jsou jen v místě bydliště). To vše je většinou asi netrápí, horší to bude s uplatňováním žádostí o podporu v nezaměstnanosti, sociální podporu, s poskytováním standardní lékařské péče (např. prohlídky a očkování dětí) atp.

Snad největším problémem je zajištění vzdělávání dětí. Povinná školní docházka sice už u nás může být nahražena domácím vzděláváním, které zajistí rodiče a je kontrolováno. Předpokládá to ale rodiče poměrně dobře vzdělané, nejspíš vysokoškolsky. Právě to ale u Romů běžně předpokládat nelze. Jak má stát zaručit dětem kočovníků základní vzdělání?

Nejde tedy o to, zda v podmínkách naší dnešní euroamerické civilizace je kočovník Rom nebo kdokoli jiný. Kočovný způsob života některých občanů vytváří většinové společnosti problémy, se kterými se ani při té nejlepší vůli - jíž se navíc většinou nedostává - nemůže z podstaty fenoménu nikdy stoprocentně vyrovnat. Důsledné kočování, tedy totální absence stálého bydliště, neumožňuje dnešnímu demokratickému státu zaručit svým občanům všechna základní práva a výrazně mu ztěžuje kontrolu plnění jejich základních povinností, především vůči dětem.

Osobní zkušenosti

Přiznám se upřímně, že bydlet v těsném sousedství s Romy bych nechtěl. V nejrannějším mládí jsem v blízkosti Cikánů vyrůstal a nebylo to nic moc příjemného. Na Starý Prosek sice dosahovala MHD - autobus -, takže administrativně, de iure, to byla ještě Praha, ale de facto to byl venkov jednopatrových baráčků. (Od Libně byl až do 60. let oddělen lány polí, prádlo na mandl jsme tam s babičkou vozili právě tím autobusem. Babička Cikány ráda neměla, eklovali se jí, neb byla až chorobně čistotná.)

Během dvouleté základní vojenské služby v polovině 60. let jsem zažil několik Romů, které se režimu podařilo na ni odvést. (Značné procento Romů mělo "modrou knížku" s ohledem na nějakou zdravotní nedostatečnost, konečně mnoho i velmi mladých Romů mělo již invalidní důchod.) Zde byli samozřejmě, stejně jako my ostatní, násilím nuceni se "asimilovat", teda mnohostranně přizpůsobit "kasárenské kultuře" i "životnímu stylu" svých "spolubojovníků". Někdy se jim to dařilo lépe než ostatním (vojna byla vlastně kriminál sui generis a ten oni zpravidla bezprostředně nebo zprostředkovaně "uměli"), někdy hůře. Mně nevadili. Byla to spíš legrace, jak si se "senegalskými střelci" lampasáci nevěděli rady; oni se basy vůbec nebáli, byli zvyklí.

Obecná pozitiva

Ukázalo se, že totalitní režimy, ať už nacistický nebo komunistický, si v rámci svých standardů s Romy nedovedou poradit (pokud u nacistů nebereme masové vyhlazování jako standard). Nacisté s nimi měli mnohem větší problémy než se Židy, protože místo aby provozovali "samosprávu" a hezky civilizovaně spolupracovali s režimní administrativou, živelně se bouřili, při násilném rozdělování rodin v úplných amocích, čemuž nacisté občas i ustoupili. (Navíc převažující negramotnost lidí obecně ztěžuje totalitní manipulaci obyvatelstva, to se svého času ukázalo např. v Kambodži.)

Za "totáče" jsem Romy režimu z duše přál (podobně jako třeba Svědky Jehovovy a vůbec všechny "nepřizpůsobivé", kterým jakoby nezáleželo nejenom na životě, ale ani na bolesti). Třídně se jim, na rozdíl od Židů, nedalo nic vytknout, byli vesměs lumpenproletariát, a zároveň byli zcela nepoužitelní - počet členů KSČ a tuším i agentů StB byl mezi nimi zanedbatelný. Oni prostě na "výdobytky socialismu", pokud nešlo o elementární záležitosti jako byty, jídlo a pití, kašlali. Nebáli se většiny z toho, čím režim ovládal ostatní, to jest ztráty zaměstnání, více-méně nucené práce, odepření vzdělání dětem, zákazu výjezdu do zahraničí, omezení v možnostech rekreace, kriminálů a pod. Proto byli obtížně manipulovatelní. Téměř nikdy se nedali zlákat k takovým nesmyslným aktivitám naší kultury, jako je např. vrcholový sport.

Komunisté Romy nevyvražďovali, ale veškeré, nesporně velice násilné úsilí o asimilaci (zabavení koní a vozů zákonem 74/1958 Sb. a zákaz kočování, což zasáhlo zvláště tzv. olašské Romy, rozestěhování rodin po celé republice, aby nebyli pohromadě, atp.) nejenom porušovalo Chartu lidských práv, ale bylo i v podstatě bezvýsledné. Romy se nepodařilo asimilovat, to jest přimět je, aby většinově přijali okolní "životní způsob" včetně oficiální pracovní povinnosti. Komunisté je sice nahnali do fabrik (zažil jsem je jako pomocný dělník v letech 1960-64 v ČKD Sokolovo), ale pracovali tam většinou pouze formálně.