Etnikum nepřizpůsobivé v negativním i pozitivním slova smyslu

Nejdřív jsem chtěl napsat národ, ale pak jsem si uvědomil, že dnešní Romové u nás splňují pouze některá kritéria tohoto pojmu. Mají sice jazyk, dokonce s řadou nářečí nebo je to dokonce několik jazyků, mají jisté vědomí identity a vzhledem k tomu, jak jsou rozptýleni přinejmenším po celé Evropě, jsou, vzhledem ke staletím svého pobytu v Evropě, bez opory v náboženství a písemnictví, kterou měli Židé, až neuvěřitelně málo asimilovaní s okolními národy.

Kultura artikuluje národ, jazyk artikuluje kulturu. Romové mají svůj jazyk i jistou národní kulturu: slovesnost (okrajově i psanou literaturu), hudbu, tanec i něco výtvarného umění. Je tu trochu folkloru, ale do standardní komplexnosti leccos chybí: lidová architektura ve velkém (domy) i v malém (jejich zařízení), což souvisí s tradičním kočovnictvím; téměř vymizely kroje, minimální je už i "zvykosloví", tedy tradiční slavnosti, obřady a pod. To souvisí zřejmě s absencí národní mytologie, narativní i psané historie a náboženství, ať už vlastního nebo přejatého. (Nikde např. nenajdete romský hřbitov, a to ne proto, že by nějaký existoval, ale nedochoval se.)

Romové jsou v některých státech uznáni jako národ (paradoxně poprvé ve 30. letech v SSSR), někde mají i vlastní rubriku při sčítání obyvatel. V demokraciích mají samozřejmě plná občanská práva, ale přinejmenším u nás je nepříliš v komplexnosti využívají. Po Listopadu Romové zkusili vstoupit do naší institucionální politiky (ROI, Romská občanská iniciativa); osm jejích členů se při volbách roku 1992 dostalo na kandidátkách OF do parlamentu. Velmi rychle z ní zase vymizeli, m.j. pro roztříštěnost, nesvornost. Na konci roku 2008 řešil Nejvyšší správní soud zrušeni ROI, protože "je už několik let pasívní a de facto neexistuje" (Pavel Pečínka, šéfredaktor časopisu Romano Hangos). Romský elektorát jako objekt, který by chtěla ve své zájmu získat nějaká politická strana, je pouhá myslitelnost, a to nejenom kvůli voličské laxnosti Romů.

Čeští, ale ani slovenští Romové nemají vlastní školy a mají minimum dalších kulturních institucí. Nejsou národní církve, galerie, divadla (v Košicích je jeden soubor), nakladatelství, vědecké instituce, mají minimum periodik, je jediné museum (Muzeum romské kultury v Brně), málo je stálých romských hudebních či tanečních těles, ať už amatérských nebo profesionálních. Prakticky chybí vlastní, k romství se hlásící inteligence, technická, přírodovědná i humanitní. Pro srovnání: Židé, Arméni i Řekové, národy tzv. klasické diaspory, měli mnohé z toho již před staletími, soukromé školství a všeobecnou gramotnost měli Židé v habsburské říši podstatně dřív, než to stát nařídil ostatním. Vedle církve (včetně samostatného liturgického jazyka), která supluje neexistující státnost, je zřejmě podstatná i vzájemná solidarita a relativní svornost.

Romové objektivně nahlíženo komplexním národem nejsou, ale Češi jím koncem 18. století také nebyli a Slováci ještě počátkem XX. stol. také ne. Důležitější než momentální stav je vývojový trend. Otázka tedy nezní "Jsou Romové národ?", ale "Chtějí Romové být (stát se) plnohodnotným a plnoprávným národem? Mají na to? Jsou toho schopni?" Popřípadě: Chceme my, majoritní společnost, aby byli národem? Chceme je k tomu "dostrkat"? Jsme ochotni jim v tom pomáhat? Myslíme si, že by to bylo pro ně a pro nás dobré nebo naopak převažují pozitiva asimilace?

Spontánní i úředně podporovaná asimilace tu běží už dlouho, nejméně sto let. Režimy se střídají, oficiální řešení romské (cikánské) otázky se mění, ale výsledky jsou chabé. Problém zůstává a vzhledem k relativně vyšší natalitě spíše narůstá. Co tedy pro změnu zkusit, i z obecně enviromentálních důvodů, Romy emancipovat na skutečný národ? Znamenalo by to mj. zřídit ve školách romské třídy, kde by vyučování bylo bilingvinní, část předmětů by byla vyučována v romštině (podobně jako to mají Hispánci v USA). To by muselo jít minimálně k maturitě, kde pro děti rodičů, hlásících se k romské národnosti, by byly povinná maturita jak z češtiny, tak i z romštiny.

Zatím to vypadá tak, že na rozdíl snad od všech ostatních známých národů (pokud ovšem národem jsou, resp. chtějí být, např. Baskové nebo Kurdové, kteří ovšem obývají souvislá území), Romové vůbec nestojí o nějaké "národní sebeurčení", o svůj vlastní stát. Představitelná není dokonce ani romská samosprávná obec (počátkem 50. let byl učiněn nakonec neúspěšný pokus o romský samosprávný "okres" na Osoblažsku). V 70. letech jsem viděl na východním Slovensku čistě romské osady (tradičně stranou od vesnic Slováků); z našeho hlediska hrůza. Přitom nelze říci, že by to vše bylo způsobeno vinou státu či většinové populace, že by Romové sami nemohli mnohé vylepšit, kdyby chtěli. (Nedávno tam propukla epidemie žloutenky, jakou nikdo nepamatuje.) Ti, co chtějí, se ale zpravidla dříve či později odstěhují mimo sousedství s jinými Romy.

Filosoficky nahlíženo se Romové většinově jeví jako komunita, která má jednostrannou percepci kategorie času, do minulosti i do budoucnosti; žijí a uvažují povýtce v prézentních hodnotách. Mlhavé je ponětí o vlastní historii (o jejich původní situaci v Indii a důvodu a průběhu jejich příchodu přes Persii do Evropy). Povětšinou nemají zájem investovat čas, námahu nebo dokonce peníze ani do seznamování se s vlastní minulostí, ani do plánování a přípravy budoucnosti. Příznačné: Romové tradičně neopominou žádnou legální (často bohužel i nelegální) aktuální příležitost k rychlému zisku, ať je to sběr (popř. krádež) a prodej čehokoli (kromě lesních plodů - to je asi příliš namáhavé) nebo možnost získat peníze z veřejných prostředků (relativně vyšší společenský parazitismus Cikánů je historiky - zcela v mezích politické korektnosti - doložen už v 16. století). Je-li co zdarma, určitě se přihlásí. Zdarma je u nás ovšem i školství, je to služba státu občanům, kteří mají děti. Romové jich v průměru mají víc než ostatní populace, ale přesto musejí být často k využívání této služby spíš donucováni. Proč? Profity z této námahy jsou za horizontem jejich uvažování, zisk je časově příliš vzdálený. Dokonce i veřejné, státem hrazené zdravotnictví využívají Romové neúplně, málo využívají těch služeb, jejichž dopad na zdraví se projevuje až dlouhodobě (očkování dětí i dospělých, preventivní prohlídky, péče o chrup). Ostatně i jejich hygienické návyky a praxe, odlišné od většinového obyvatelstva, lze převést na časového jmenovatele. Zjednodušený příklad: Udržování čistoty, včetně pravidelného mytí rukou, je rozhodující především pro zachování budoucího zdraví.

Pokračování zítra.